Lidské oběti pro Hospodina

aneb zloděj křičí: "chyťte zloděje!"

Když poukazuji na to, jak starozákonní Bůh často přikazoval svým věřícím, aby prováděli vyvražďování celých národů, jinak řečeno čistou genocidu, občas se věřící zhrozí toho, co je vlastně v Bibli napsáno, nicméně se také stane, že tyto zločiny omlouvají tím, že národy, určené Hospodinem k totálnímu vyhlazení (tzv. Konečnému řešení), například obětovaly svým bohům i děti. V Bibli, v knize Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova) je o tomto obětování zmínka: (Dt 12,29): "...neboť všechno, co ony činily pro své bohy Hospodin nenávidí jako ohavnost; vždyť ony pro své bohy spalují dokonce své syny a dcery."
Všimněte si, že tady Hospodin neodsuzuje pouze to obětování dětí, ale odsuzuje úplně všechno, co lidé činí pro jiné bohy. To je důležitý poznatek, a to se táhne celou Biblí.

Tak s tím, že obětovat děti a vlastně jakéhokoli člověka je ohavnost plně souhlasím a ten, kdo je ochoten to pro svého boha udělat, je člověk nejnižší ceny. Nesouhlasím však s tím, jak Hospodin nařídil se s těmito národy vypořádat. Zopakuji zde znovu text z Bible Dt(7,1): Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších, než jsi ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. ...Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte....
Boží lid dostal od Hospodina za úkol vyvraždit všechny příslušníky těchto národů, včetně oněch dětí, o které Mu tolik šlo, že jsou obětovávány. Nyní budou i tyto děti pro změnu vyvražděny. Potvrzuje se to v knize Jozue, kde se postupně popisuje genocida jednoho národa za druhým. Např. (Jozue 8,24): Když Izraelci pobili všechny ajské muže, kteří proti nim vyrazili z města do boje, vrátili se do Aje a vyhladili všechny ostatní obyvatele města. Celkem toho dne zahynulo dvanáct tisíc ajských obyvatel. Jozue tenkrát držel pozvednutou ruku s oštěpem tak dlouho, dokud poslední občan Hospodinem zatraceného města Aje nepadl. Naživu zůstal jen dobytek, který si spolu s ostatní kořistí Izraelci podle Hospodinova příkazu odnesli. Z města zůstalo jen spáleniště, hromady trosek a sutin, které tuto událost stále ještě připomínají.
Obdivuhodné.

Ale podívejme se nyní na to, zda se Hospodin lidských obětí štítí a nepožaduje je, případně je odmítá a zda skutečně nenávidí ty, kdo jsou ochotni své děti jako oběti zabíjet.

Abrahamův "bohabojný" čin

Nejznámější je příběh o tom, jak Hospodin požádal Abrahama, zda by mu obětoval svého malého syna Izáka. Kniha Genesis, kapitola 22:
Za nějaký čas se Bůh rozhodl vyzkoušet Abrahamovu důvěru a poslušnost. Proto na něj zavolal: "Abrahame!" Když mu Abraham odpověděl, Bůh pokračoval: "Vezmi svého milovaného syna Izáka a vydej se s ním na cestu do země Mória. Tam ti ukážu jednu horu, na jejímž vrcholu pro mne svého syna budeš obětovat." Abraham brzy ráno osedlal osla, naštípal dříví na obětní oheň a spolu se svým synem a dvěma služebníky se vydal na cestu do země, o níž mu Bůh pověděl. Za tři dny pak dorazili až k úpatí hory, kterou Abrahamovi Hospodin ukázal. Na tom místě pak Abraham řekl svým dvěma služebníkům: "Zůstaňte i s oslem tady dole a já s Izákem vyjdeme nahoru, vzdáme Bohu poctu a vrátíme se k vám." Po těchto slovech pak Abraham vložil Izákovi na záda dříví, jež přivezli s sebou, a sám vzal obětní nůž a žhavé uhlíky k zapálení ohně. "Otče," otázal se Izák Abrahama, když pozvolna stoupali k vrcholu, "máme dříví na podpal, máme i oheň. Ale kde je beránek, kterého chceš obětovat?" "Drahý synu," odpověděl nato Abraham, "Bůh už si sám obstará beránka, kterého náš obětní oheň stráví." Mlčky pak oba pokračovali dále, až došli na vrchol. Na místě, které předtím Abrahamovi Bůh ukázal, pak vystavěli z kamenů oltář a narovnali na něj dříví. Potom Abraham Izáka svázal a položil na hranici. Právě ve chvíli, kdy se Abraham chystal, že svého syna nožem usmrtí, ozval se z nebe hlas Hospodinova posla: "Abrahame, Abrahame!" Když pak viděl, že Abraham slyší, řekl: "Odlož ten nůž a nech Izáka žít, neboť jsi prokázal svou věrnost Bohu a neodepřel jsi mu ani život svého jediného syna." Vzápětí se Abraham ohlédl a spatřil v nedalekém křoví berana, který se zamotal svými rohy do trní a nemohl se vyprostit. Abraham tedy nemeškal, vzal ho a obětoval namísto svého syna.
Opět je vidět, jak věřící nepřemýšlejí, protože zde namítají, že přece Bůh Izáka jako oběť nepřijal, takže vlastně to dětská oběť není. Ale já se ptám: Za co konkrétního odsoudil Hospodin obyvatele těch národů, kteří sloužili jiným bohům? Už víme, že mu vadilo vše, co se dělá pro jiné bohy, ale jediným konkrétním činem, který uvedl, bylo obětování dětí bohům. Tvrdil, že obyvatelé těchto později vyvražděných měst byli schopni svým bohům obětovat své děti a i za to museli být vyvražděni jako klatí, dokonce i včetně všech těch dětí.
Jak to, že nyní člověk, který byl bez mrknutí oka schopen obětovat své dítě Bohu, je za to naopak chválen a vyzdvihován? Není snad v tomto ohledu Abraham to samé, co k vyhubení odsouzení obyvatelé Jericha nebo Aje? Vždyť on bez reptání vzal svého syna, svázal ho do kozelce a chystal se ho podříznout. Bůh ho sice v té chvíli zastavil, ale jak On, tak i my jsme se přesvědčili, že v otázce toho, zda je Abraham schopen obětovat děti Bohu se tento muž nijak neliší od příslušníků těch vyvražďovaných pronárodů. Možná se ty pronárody doslechly o tom, jak je Abraham vyvýšen za to, že byl schopen zavraždit pro Boha své dítě a vzaly si z toho příklad. (vtípek, ale možné by to bylo...). Věřící také namítají, ale to už jen ti nejvzdělanější, že Abraham dobře věděl, že syna neztratí, protože mu Bůh ještě předtím slíbil, že Abrahama prostřednictvím Izáka velice rozmnoží na Zemi. Ano, to je pravda, to mu Bůh slíbil. Jenže pokud by Abraham věděl, že syna nebude muset obětovat, povedlo by se mu velmi dobře oblafnout samého vševědoucího Boha, neboť Bůh Abrahamovi vzkazuje (Gn 22,12): ...Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." Pokud by Hospodin věděl, že Abraham je klidný, neboť ví, že oběť nebude uskutečněna, pak by si přece Abraham nezasloužil takovou "pochvalu". Takže Abraham byl vyvýšen za to, za co byli odsouzeni ostatní. Za to, že je ochoten zaříznout a spálit dítě jako oběť Bohu.
Anebo Bůh nevěděl a skočil mu na to? To by pak ale nebyl vševědoucí. Takže opravdu: Abraham byl ochoten obětovat Bohu svého syna.
A proto je Abraham v mých očích jeden z nejhorších lidí v Bibli popisovaných. Je to zbabělec, který raději kvůli svému prospěchu bez mrknutí oka je schopen usmrtit dítě. Co když příslušníci těch později vyvražděných "pronárodů" také byli pouze stejně bohabojní?
Jo, kdyby Abraham ale řekl: "Hospodine, jak je možné, že požaduješ dětskou oběť? Vypadá to, že jsem se v tobě zmýlil. Syna neusmrtím, raději si vezmi můj život", pak by si Abraham zasloužil skutečně velikou úctu. Ale takhle je to jen zbabělý ubožák. Ale církev ho ctí. A věřící také.
V Bibli je ještě pokračování, kde Hospodin za to, že Abraham neodepřel své dítě obětovat, byl Bohem požehnán a odměněn.
Genesis 22,15: Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: „Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“
Takže tady se dozvídáme s jistotou, že ti, co jsou schopni obětovat své dítě Hospodinu se Hospodinu nehnusí, ba naopak je Hospodin má moc rád. Čili konkrétně to, že "pronárody" obětují děti nemohlo Hospodina naštvat. Lidi, co jsou toho schopni, přece miluje. Pojďme se podívat, co mu tedy vlastně vadilo. Zopakujme si jeho výhrady k těmto pronárodům, a nyní už vidíme to pravé, to, co Mu skutečně vadí. (Dt 12,29): "...neboť všechno, co ony činily pro své bohy Hospodin nenávidí jako ohavnost; vždyť ony pro své bohy spalují dokonce své syny a dcery."
A máme to! Rozhoduje totiž ani ne tak to co se obětuje, ale to, komu se to obětuje.
Ale my víme, v čem se Abraham lišil od pronárodů, odsouzených ke genocidě. Obětoval by klidně syna Hospodinu, ne jiným bohům.

A co nám tedy Bible sděluje o lidských obětech?

Bibli máme zápis o tom, že Hospodin ty, kdo jsou ochotni své dítě zabít jako oběť pro Něho, vyznamenává a vyvyšuje.
Ale opravdu jedině tehdy, obětují-li toto dítě právě Hospodinu. Obětuje-li však někdo dítě jinému bohu, nebo dokonce i když pouze cokoliv udělá pro jiného boha, to dotyčného odsuzuje k smrti. Úžasně "duchovní", není-liž pravda? Hledáme-li příčiny náboženských válek, toto patří právem mezi ně.

A jaké morální ponaučení si máme z této historie vzít? Snad ne toto: Pokud jsi schopen obětovat své dítě Hospodinu, jsi jeden z nejlepších lidí. Dostatečně bohabojný a Bůh si tě bude vážit a žehnat ti.
Jak "evangelické", jak "duchovní"! Já bych to nazval jinak: Odporné.
A co vy, katolíci, jste hodni Boží milosti natolik, že byste podle svého velkého vzoru Abrahama podřízli své dítě? Zamyslete se nad tím, zda jste dostatečně bohabojní.
Jehovisté toho schopni jsou, například jedná-li se o léčbu jejich dětí transfůzí. Tam dokazují svoji bohabojnost a jsou přesvědčeni, že usmrcením svého často i malého dítěte dělají dobrou věc.

Hospodin přijímá oběť dívky a pomáhá jejímu otci, který ji obětuje

Tak, ponechne už tuto Abrahamovu ostudnou epizodu již být a pojďme se podívat na další příhodu, kde byla Hospodinovi pro změnu přislíbena jako oběť dívka. Tuto oběť Hospodin ale už přijal, podobně jako bozi těch zatracovaných pronárodů. Možná ji přijal proto, že byla panna. Izák měl do panny přece jen hodně daleko. Zde se jedná o dceru bohatýra Jiftácha Gileádského, který bojoval proti Amóncům a prosil Hospodina o pomoc. Kniha Soudců, 11,29:
Potom na Jiftáchovi spočinul Hospodinův duch a on vytáhl s armádou přes gileádské a Manasesovo území do Mispy a odtud zaútočil na Amónce. Předtím však ještě složil Hospodinu přísahu: "Jestliže mi, Bože, opravdu dáš vítězství nad Amónci, obětuji ti jako zápalnou oběť toho, kdo mi první vyjde naproti z mého domu, až se budu vracet z boje." Nato Jiftách vyrazil do boje s Amónci a Hospodin mu dal vítězství. Zdrcujícím způsobem porazil dvacet měst od Aróeru po Minítu a dále až po Ábel-keramím, a tak si Amónce podrobil. Když se potom Jiftách vracel do svého domu v Mispě, vyšla mu naproti se zpěvem a tancem jeho jediná dcera. Jakmile ji uviděl, roztrhl svůj šat a zvolal: "Dcero moje, zlomila jsi mi srdce a učinila ze mě zoufalce. Zavázal jsem se Hospodinu slibem, že dám Hospodinu v oběť toho, kdo mi první vyjde vstříc, a svůj slib již nemohu zrušit." Ona mu však odpověděla: "Otče, ať už jsi Hospodinu zaslíbil cokoliv, musíš to splnit, neboť on svůj slib dodržel a tys nad Amónci zvítězil. Avšak dovol mi prosím strávit ještě poslední dva měsíce v horách se svými přítelkyněmi, abychom se rozloučily a společně oplakávaly, že zůstanu navždy pannou." Otec ji tedy propustil, a když se za dva měsíce vrátila, splnil svůj slib, který před Hospodinem učinil. Jeho dcera nikdy nepoznala muže.
Všimněte si, že Hospodin skutečně zareagoval a na základě příslibu lidské oběti "spočinul Jeho duch na Jiftáchovi". A jako vševědoucí musel vědět, kdo pak Jiftáchovi přijde naproti, dokonce jako všemohoucí si to mohl i zařídit. Dal mu velké vítězství a Jiftách pak upálil svoji dceru Hospodinovi v oběť. A zde Hospodin oběť bez problémů přijal. Co dodat. Ano, dalo by se zřejmě různě vykrucovat a tvořit různé teorie, jejichž základem by bylo tvrzení, že Bůh pro to měl své důvody. S tím souhlasím. Ale nic to nemění na tom, že Bůh zde opět potvrdil, že svými vlastnostmi nijak nepřevyšuje úroveň jím zatracovaných pohanských bohů. Zloděj křičí "chyťte zloděje!".
Už se mi zdá až únavné opakovat, že takový Bůh si opravdu nezaslouží úctu.
Jiftách, vrah své nevinné dcery, byl dále Božím oblíbencem. Nakonec proč ne, dal přece Bohu čistou pannu. Tím si ho získal. Všimněte si ještě, jak je důležitě zdůrazněno, že ona byla dosud pannou. Zřejmě Hospodin má nejraději upečené panny.

Hospodinovi vadí uctívání jiného boha, samo obětování lidí mu nevadí, naopak.

Takže proč byly vyvražděny národy v Zajordání? Ne proto, že by obětovali děti bohům, to dělali izraelité také. A tak se opět potvrzuje, že zůstává ten nejsamozřejmější důvod: uctívali jiné bohy a obětovali jiným bohům. Normální, ubohá, náboženská válka. Známe jich z dějin nespočet a známe je i ze současnosti. Jak prosté.

Abych předešel osočování, cože to jsem, že si dovoluji soudit Boha, opět zdůrazňuji: Já tvrdím, že Bible není o skutečném Bohu. Tak nízké vlastnosti Bůh prostě nemá. Bible je o bohu, vymyšleném lidmi, o bohu, kterému autoři přisuzovali vlastnosti mocných a krutých lidských vládců.

A že má tento biblický Hospodin rád panny za oběť dokazuje další biblická historie, kde již není ta panna jediná, ale je jich 32. Tato historie je ale úděsná ještě z mnoha dalších hledisek a zaslouží si tedy samostatný článek.

Zpět na houm