PŘEDMLUVA

         Tato kniha patří lidem nejvzácnějším. Snad ani nikdo z nich ještě nežije. Jsou to snad ti, kteří rozumějí mému Zarathustrovi; jak bych si směl sebe sama plésti s těmi, pro které již dnes rostou uši? – Teprve pozítřek náleží mně. Jsou, kdož se rodí posthumně.

         Podmínky za nichž mi kdo rozumí a pak nutně rozumí, – znám až příliš přesně. Kdo má snést i jen moji vážnost, moji vášeň, musí být ve věcech ducha poctivý až do tvrdosti. Musil se cvičit žít na horách – vidět pod sebou dnešní žalostné žvanění politiky a národního sobectví. Musil se stát již lhostejným, nesmí se nikdy tázat, prospívá-li pravda, či stane-li se člověku osudem... Záliba síly v otázkách, k nimž dnes nikdo nemá odvahy; odvaha k tomu, co je zakázáno; předurčení k labyrintu. Zkušenost sedmera samot. Nové uši pro novou hudbu. Nové oči pro to, co je nejvzdálenější. Nové svědomí pro pravdy dosud němé. A vůle k ekonomii velikého stylu: udržet pohromadě svou sílu, své nadšení... Ctít sebe; milovat sebe; bezpodmínečně se osvobodit od sebe...

         Nuže! Jen tito jsou moji čtenáři, moji předurčení čtenáři: co sejde na ostatních? – Ostatní, toť pouze lidstvo. – Je třeba mít převahu nad lidstvem silou, výší duše – pohrdáním...

Friedrich Nietzsche

 

1.

– Pohlédněme si do očí. Jsme Hyperborejci[1] – víme až příliš dobře, jak žijeme stranou. „Ani po souši ani po vodě nenajdeš cestu k Hyperborejcům“: to věděl o nás už Pindaros.[2] Mimo sever, mimo led, mimo smrt – náš život, naše štěstí... Objevili jsme štěstí, známe cestu, nalezli jsme východisko z celých tisíciletí labyrintu. Kdo jinak je nalezl? – Moderní člověk snad? – „Nevím kudy kam, jsem vším, co neví kudy kam“ – vzdychá moderní člověk... Touto moderností jsme stonali – shnilým mírem, zbabělým kompromisem, vší ctnostnou nečistotou moderního Ano a Ne. Tato tolerance a largeur srdce,[3] která všechno „odpouští“, protože všechno „chápe“, toť pro nás scirocco.[4] Raději v ledu žít nežli mezi moderními ctnostmi a jinými jižními větry!... Statečni jsme byli dost, nešetřili jsme sebe ani jiných: leč dlouho jsme nevěděli, kam se svou statečností. Zachmuřili jsme se, říkali nám fatalisté. Naše fatum – to byla plnost, napětí, nadržení sil. Žíznili jsme po blesku a činech, nikdy jsme se nepřiblížili štěstí slabochů, „oddanosti“... Bouře byla v našem vzduchu, příroda – a my jsme příroda – se zatměla –, neboť neměli jsme cesty. Formule našeho štěstí: jasné Ano, Ne, přímá linie, cíl...

 

2.

Co je dobré? – Všechno, co v člověku zvyšuje cit moci, vůli k moci, moc samotnou.

Co je špatné? – Všechno, co pochází ze slabosti.

Co je štěstí? – Cítit, že moc vzrůstá – že překonáváme překážku.

Nikoli spokojenost, nýbrž více moci; nikoli mír vůbec, nýbrž válku; nikoli ctnost, nýbrž zdatnost (ctnost v renesančním stylu, virtù,[5] ctnost bez moralinu).[6]

Slabí a nezdařilí mají zahynout: první věta naší lásky k člověku. A má se jim k tomu ještě pomáhat.

Co je škodlivější než jakákoli neřest? – Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými – křesťanství...

 

3.

Problém, jejž tímto kladu, není v tom, co má vystřídat lidstvo v sledu bytostí (– člověk jest koncem –): nýbrž v tom, který typ člověka máme vypěstit, máme chtít, jakožto hodnotnější, života důstojnější, budoucností jistější.

Tento hodnotnější typ se vyskytl již dosti často: ale vždy šťastnou náhodou, výjimkou, nikdy proto, že byl chtěn. Naopak, jeho se nejvíc obávali, byl dosud téměř vtělením hrůzy; – a ze strachu byl chtěn a pěstěn typus opačný a také ho bylo dosaženo: domácí zvíře, stádní zvíře, nemocné zvíře člověk, – křesťan...

 

4.

Lidstvo nepředstavuje vývoj k lepšímu nebo silnějšímu nebo vyššímu tak, jak se tomu dnes věří. „Pokrok“ je pouze moderní idea, to znamená idea falešná. Dnešní Evropan je svou hodnotou hluboko pod Evropanem renesančním; vývoj prostě není nutně zvýšením, stupňováním, zesílením.

V jiném smyslu trvale se daří jednotlivé případy na nejrůznějších místech země a z nejrůznějších kultur, případy, jimiž se skutečně projevuje vyšší typus: něco, co je v poměru k celku lidstva jakýmsi nadčlověkem. Takové šťastné případy velikého zdaru vždy byly možné a snad budou vždy možné. A dokonce celé rody, kmeny, národy mohou být popřípadě takovou výhrou.

 

5.

Křesťanství nemá být zdobeno a fintěno: zdvihlo válku na život a na smrt proti tomuto vyššímu typu člověka, dalo do klatby všechny základní instinkty tohoto typu, vydestilovalo z těchto instinktů zlo, zlého člověka: – silný člověk člověkem typicky zavrženíhodným, „člověkem zvrhlým“. Křesťanství se dalo na stranu všeho slabého, nízkého, nezdařilého, udělalo ideál z odporu proti udržovacím instinktům silného života; zkazilo rozum i povah duchovně nejsilnějších tím, že učilo vidět v nejvyšších hodnotách duchovnosti hřích, klam, pokušení. Příklad nejžalostnější: zkáza Pascalova, jenž věřil ve zkázu svého rozumu dědičným hříchem, zatímco byl zkažen jen jeho křesťanstvím! –

 

6.

Vzešlo mi bolestné, příšerné divadlo: zdvihl jsem oponu nad zkažeností člověka. Toto slovo v mých ústech je chráněno aspoň jednoho podezření: že obsahuje morální obžalobu člověka. Je míněno – podtrhl bych to poznovu – bez moralinu: a to až do té míry, že pociťuji onu zkaženost nejsilněji právě tam, kde se dosud nejvědoměji aspirovalo na „ctnost“, na „božskost“. Uhodnete již, že zkažeností rozumím dekadenci: moje teze jest, že všechny hodnoty, v nichž lidstvo nyní shrnuje, co je hodno všech přání, jsou hodnoty dekadenční.

Zkaženým zovu zvíře, druh, individuum, ztrácí-li své instinkty, volí-li to a dává-li přednost tomu, co mu je na škodu. Dějiny „vyšších citů“, „ideálů lidstva“ – a je možno, že je musím vyprávět – mohly by skoro také vysvětlit, proč je člověk tak zkažený. Život sám je mi instinktem pro vzrůst, pro trvání, pro hromadění sil, pro moc: kde chybí vůle k moci, je úpadek. Moje teze jest, že všem nejvyšším hodnotám lidstva tato vůle chybí – že vládnou pod nejsvětějšími jmény hodnoty úpadkové, hodnoty nihilistické.

 

7.

Křesťanství zovou náboženstvím soustrasti. – Soustrast je v protikladu k tonickým afektům,[7] které zvyšují energii citu života: působí depresivně. Soustrastí ztrácíme sílu. Soustrastí se ještě množí a násobí ztráta síly, kterou již strast o sobě přináší životu. Strast sama se stává soustrastí nakažlivou; popřípadě jí může být dosaženo celkové ztráty na životě a životní energii, která je v absurdním poměru ke kvantu příčiny (– případ smrti Nazaretského). Toť první hledisko; jest však jiné, ještě důležitější. Měříme-li soustrast hodnotou reakcí, které zpravidla vyvolává, zjeví se její ráz životu nebezpečný ve světle ještě mnohem jasnějším. Soustrast zhruba křižuje zákon vývoje, jímž je zákon selekce. Udržuje, co dozrálo k úpadku, brání se ve prospěch vyděděnců a odsouzenců života, dává i životu ponurý a pochybný vzhled množstvím nezdařilostí všeho druhu, které v něm udržuje. Odvážili se zvát soustrast ctností (– každé vznešené morálce je slabostí –); šli dále, udělali z ní vtělenou ctnost, základ a původ všech ctností – jenže ovšem, což je třeba mít na zřeteli, z hlediska filosofie, která byla nihilistická, která si napsala na štít popření života. Schopenhauer tím byl v právu: soustrastí se život popírá, činí zavrženíhodnějším – soustrast, toť praxe nihilismu.[8] Ještě jednou: tento depresivní a nakažlivý instinkt kříží ony instinkty, které míří na udržení života a zvýšení jeho hodnoty: jest jedním z hlavních nástrojů k stupňování dekadence, jakožto násobitel bídy a stejně jakožto konzervátor všeho bědného – soustrast přemlouvá k Ničemu!... Neříká se „nic“: říká se místo toho „onen svět“; nebo „bůh“; nebo „pravý život“; nebo nirvána, vykoupení, blaženství... Tato nevinná rétorika ze světa nábožensko-morální idiosynkrazie[9] ukáže se ihned mnohem méně nevinnou, pochopíme-li, jaká tendence se tu halí v plášť sublimních[10] slov: tendence životu nepřátelská. Schopenhauer byl nepřítelem života: proto se mu soustrast stala ctností... Aristoteles viděl, jak známo, v soustrasti chorobný a nebezpečný stav, jemuž by bylo dobře tu a tam odpomoci purgativem: v tragédii viděl purgativ. V zájmu životního instinktu měli bychom vskutku hledat prostředek, jak píchnout do takového chorobného a nebezpečného hromadění soustrasti, jaké ukazuje případ Schopenhauerův (a pohříchu také celá naše literární a artistická dekadence, od Petrohradu k Paříži, od Tolstého po Wagnera), píchnout do něho: aby puklo... Uprostřed naší nezdravé modernosti není nic nezdravějšího než křesťanská soustrast. Zde být lékařem, zde být neúprosným, zde pracovat nožem – to patří k nám, toť náš způsob lásky k člověku, tím my jsme filosofy, my Hyperborejci!

 

8.

Je nutno říci, v kom vidíme svůj protiklad: – v bohoslovcích a ve všem, co má v těle bohosloveckou krev – v celé naší filosofii... Je třeba poznat tento osud zblízka, či lépe, je třeba prožít jej na sobě, je třeba na něj skoro zahynout, abychom už v tom nerozuměli žertu (– volnomyšlenkářství našich pánů přírodozpytců a fyziologů je v mých očích žertem, – jim chybí v těchto věcech vášeň, netrpí jimi –). Ona otrava sahá mnohem dál, nežli se myslí: shledal jsem se s bohosloveckým instinktem pýchy všude, kde se dnes lidé cítí „idealisty“, – kde si činí nárok, díky vyššímu původu, na právo shlížet s převahou a cize na skutečnost... Idealista má, zcela jako kněz, všechny veliké pojmy v rukou (– a nejen v rukou!), poráží jimi s blahovolným opovržením „rozum“, „smysly“, „pocty“, „blahobyt“, „vědu“, vidí takovéto věci pod sebou, jakožto síly škodlivé a svůdné, nad nimiž se vznáší „duch ryze pro sebe“: jako by nebyly zasadily pokora, cudnost, chudoba, jediným slovem svatost, životu posud nevýslovně více škod než kterékoli hrůzy a neřesti... Ryzí duch, toť ryzí lež... Pokud je kněz ještě uznáván za vyšší druh člověka, tento popírač, utrhač, travič života z povolání, potud není odpovědi na otázku: co je pravda? Pravda už jest postavena na hlavu, je-li uznáván vědomý advokát Ničeho a záporu zástupcem „pravdy“...

 

9.

         Tomuto bohosloveckému instinktu vypovídám válku: jeho stopu jsem nalezl všude. Kdo má v těle bohosloveckou krev, staví se ke všemu předem křivě a nepoctivě. Patos, jenž se z toho vyvíjí, říká si víra: zavřít oči jednou provždy před sebou, aby nebylo nutno trpět obrazem nezhojitelné falešnosti. Pro sebe si udělají morálku, ctnost, svatost z této chybné optiky vůči všemu, spínají dobré svědomí s falešným viděním, – požadují, aby žádný jiný druh optiky už neměl ceny, když dali své vlastní optice nejvyšší posvěcení jmény „bůh“, „vykoupení“, „věčnost“. Vyhrabal jsem bohoslovecký instinkt ještě všude: je ze všech forem falešnosti, jaké jsou na zemi, nejrozšířenější, skutečně podzemní. V čem teolog vidí pravdu, musí být falešné: máme v tom téměř kritérium pravdy. Je to jeho nejspodnější instinkt sebezachování, jenž zakazuje, aby realita v žádném bodě nedošla uznání, ba aby se jí ani nedostalo slova. Pokud sahá bohoslovecký vliv, je hodnotící soud postaven na hlavu, jsou pojmy „pravdivý“ a „falešný“ nezbytně obráceny: co je životu nejškodlivější, zove se zde „pravdivým“, co jej povznáší, stupňuje, co mu přisvědčuje, jej ospravedlňuje a vede k triumfu, zove se „falešným“... Stane-li se, že teologové vztáhnou prostřednictvím „svědomí“ knížat (anebo národů –) ruku po moci, nepochybujme, co se v podstatě pokaždé děje: vůle k zániku, nihilistická vůle se chce dostat k moci...

 

10.

         Mezi Němci se tomu rozumí ihned, řeknu-li, že filosofie je zkažena bohosloveckou krví. Protestantský farář[11] je praotcem německé filosofie, protestantismus sám jest její peccatum originale. Definice protestantství: poloviční ochrnutí křesťanství – a také rozumu... Stačí pronésti slovo „ústav v Tübingen“[12], abychom pochopili, čím je v podstatě německá filosofie, – zákeřnou teologií... Švábové jsou nejlepší lháři v Německu, lžou nevinně. Odkud jásot, jenž proběhl při Kantově vystoupení německým učeným světem, jenž pozůstává ze tří čtvrtin z farářských a učitelských synů, – odkud německé přesvědčení, které i podnes má svou ozvěnu, že se Kantem počíná obrat k lepšímu? Bohoslovecký instinkt v německém učenci uhodl, co nyní zas bylo možno... Otevřela se postranní cestička k starému ideálu, pojem „pravého světa“, pojem morálky jakožto esence světa (– dva nejzlovolnější omyly, jaké kdy byly!), nedaly-li se teď dokázat, přece, díky zchytrale moudré skepsi, se zas už nedaly vyvrátit... Rozum, právo rozumu tak daleko nesahá... Z reality bylo uděláno „zdání“; svět úplně vylhaný, svět jsoucna byl udělán realitou... Úspěch Kantův je pouze úspěchem bohosloveckým: Kant byl, jako Luther, jako Leibniz, o brzdu víc v německé poctivosti, jež beztak neměla pevného kroku. –

 

11.

         Ještě slovo proti Kantovi moralistovi. Každá ctnost musí být naším vynálezem, naší nejosobnější sebeobranou a nouzí: v každém jiném smyslu je pouze nebezpečím. Co není podmínkou našeho života, jen mu škodí: ctnost jen z respektu k pojmu „ctnosti“, jak tomu chtěl Kant, je škodlivá. „Ctnost“, „povinnost“, „dobro o sobě“, dobro vyznačující se neosobností a obecnou platností – výplody mozku, jimiž se vyjadřuje úpadek, poslední vysílení života, královecké číňanství.[13] Nejhlubší zákony zachování a vzrůstu přikazují opak toho: aby si každý vynalezl svoji ctnost, svůj kategorický imperativ. Zahyne národ, splete-li si svoji povinnost s pojmem povinnosti vůbec. Nic neruinuje hlouběji, vnitřněji než jakákoli „neosobní“ povinnost, jakékoli obětování molochovi abstrakce. – Že nikdo nepostřehl, jak je Kantův kategorický imperativ životu nebezpečný!... Jen bohoslovecký instinkt jej vzal v ochranu! – Jednání, k němuž nutká životní instinkt, má v rozkoši svůj důkaz, že je pravým jednáním: a onen nihilista s křesťansko-dogmatickými vnitřnostmi viděl v radosti námitku... Co ničí rychleji nežli pracovat, myslit, cítit bez vnitřní nutnosti, bez hluboce osobní volby, bez radosti? Jakožto automat „povinnosti“? Je to přímo návod k dekadenci, dokonce k idiotství... Kant se stal idiotem. – A to byl vrstevník Goethův![14] Tento osudný pavouk byl uznáván za filosofa Němců – ještě je uznáván!... Chráním se, abych neřekl, co si myslím o Němcích... Neviděl Kant ve Francouzské revoluci přechod z neorganické formy státu v organickou? Netázal se, existuje-li událost, jež ani nemůže být jinak vysvětlena nežli morálním založením lidstva, takže by dokázala, jednou provždy, „tendenci lidstva k dobru“? Kantova odpověď: „Toť revoluce“. Instinkt chybující ve všem a všude, protipřírodnost instinktem, německá dekadence filosofií – toť Kant!

 

12.

         Vyjímám několik skeptiků, slušný to typ v dějinách filosofie: leč ostatní neznají předních požadavků intelektuální poctivosti. Dělají to vesměs jako ženské, všichni tito velicí blouznivci a zázračná zvířata, – pokládají „krásné city“ už za argumenty, „vzdutá prsa“ za měch božstva, přesvědčení za kritérium pravdy. Ke všemu se ještě pokusil Kant v „německé“ nevinnosti zvědečtit tuto formu korupce, tento nedostatek intelektuálního svědomí pojmem „praktického rozumu“: vynalezl zvláštní rozum, který by udával, kdy se nemáme starat o rozum, ozve-li se totiž morálka, vznešený požadavek „musíš“. Uvážíme-li, že filosof je téměř u všech národů pokračováním kněžského typu,[15] nepřekvapí už toto dědictví po knězi, to, že filosof je penězokazem sám před sebou. Má-li kdo posvátné úkoly – například napravovat lidstvo, zachránit je, vykoupit –, nosí-li božstvo v prsou, je-li troubelem imperativů z onoho světa, stojí takovýmto posláním již mimo všechno jen rozumové hodnocení, – sám jsa již posvěcen takovýmto úkolem, sám již typ vyššího řádu!... Co je knězi po vědě! Stojí na to příliš vysoko! A dosud kněz panoval! – Určoval pojem „pravdy“ a „nepravdy“.

 

13.

         Nepodceňujme to: my sami, my svobodní duchové jsme již „přehodnocením všech hodnot“, jsme vtělené vyhlášení války a vítězství všem starým pojmům „pravdy“ a „nepravdy“. Nejcennější poznatky nalézáme nejpozději; leč nejcennějšími poznatky jsou metody. Proti všem metodám, všem předpokladům naší nynější vědeckosti stálo po celá tisíciletí nejhlubší opovržení: být jejich přívržencem stačilo člověka vyloučit ze styku s „počestnými“ lidmi – učinit z člověka „nepřítele božího“, pohrdače pravdou, „posedlého“. Kdo byl vědeckým charakterem, byl čandalou... Stálo proti nám celé patos lidstva – jeho pojem toho, co pravdou být má, co má být službou pravdě: každý příkaz „musíš“ mířil dosud proti nám... Naše objekty, naše praktiky, náš způsob, tichý, opatrný, nedůvěřivý – to všechno se zdálo lidstvu naprosto nedůstojným a opovrženíhodným. – Posléze bychom se směli, jistým právem, ptáti, nebyl-li to vlastně estetický vkus, jenž lidstvo udržoval v tak dlouhé slepotě: žádalo na pravdě pitoreskní[16] efekt, žádalo taktéž na poznávajícím, aby působil silně na smysly. Naše skromnost mu byla dávno proti srsti... Ó, jak to uhodli, ti krocani boží – –

 

14.

         Přeučili jsme se. Uskromnili jsme se ve všem. Neodvozujeme už člověka od „ducha“, od „božstva“, postavili jsme jej zpět mezi zvířata. Je nám nejsilnějším zvířetem, poněvadž je nejlstivějším: jedním z následků toho jest jeho duchovnost. Na druhé straně se bráníme proti jisté ješitnosti, která by se i zde zase chtěla uplatnit: jako by člověk byl býval velikým skrytým záměrem vývoje živočišstva. Nikterak není korunou tvorstva: každá bytost je vedle něho na stejném stupni dokonalosti... A tvrdíme-li to, tvrdíme ještě příliš mnoho: člověk je, relativně, zvíře nejnezdařilejší, nejchorobnější, to, které nejnebezpečněji zbloudilo od svých instinktů – arciže při tom všem také nejzajímavější! – Pokud se zvířat týká, Descartes[17] první se odvážil, s úctyhodnou smělostí, myšlenky chápat zvíře jakožto stroj: celá naše fyziologie usiluje o důkaz této věty. Nestavíme také, a je to logické, člověka stranou, jak činil ještě Descartes: co vůbec je podnes z člověka pochopeno, jde právě tak daleko, jak je pochopen mechanicky. Kdysi dávali člověku věnem z vyššího řádu „svobodnou vůli“: dnes jsme mu vzali i vůli v tom smyslu, že se tím už nesmí rozumět žádná mohutnost.[18] Staré slovo „vůle“ je pouze k tomu, aby označovalo výslednici, jistý způsob individuální reakce, která následuje nutně na množství popudů částečně protichůdných, částečně souhlasných: – už neplatí, že vůle „působí“, „pohybuje“... Kdysi viděli ve vědomí člověka, v „duchu“ důkaz jeho vyššího původu, jeho božství; aby člověka zdokonalili, radili mu, aby po způsobu želvy vtáhl smysly do sebe, aby zastavil styk se vším pozemským, aby odložil smrtelnou schránku: pak z něho zbyla hlavní věc, „ryzí duch“. I to jsme lépe rozvážili: uvědomování, „duch“, je nám právě symptomem relativní nedokonalosti organismu, je nám pokusem, tápáním, omylem, je nám plahočením, jímž se spotřebuje mnoho nervové síly, – popíráme, že cokoli může být uděláno dokonale, pokud se to dělá ještě vědomě. „Ryzí duch“, toť ryzí hloupost: odpočítáme-li nervový systém a smysly, „smrtelnou schránku“, přepočítáme se – nic víc!

 

15.

         V křesťanství se nedotýká ani morálka, ani náboženství v žádném bodě skutečnosti. Vesměs imaginární příčiny („bůh“, „duše“, „já“, „duch“, „svobodná vůle“ – nebo také „nesvobodná“); vesměs imaginární následky („hřích“, „vykoupení“, „milost“, „trest“, „odpuštění hříchu“). Styk imaginárních bytostí („bůh“, „duchové“, „duše“); imaginární přírodní věda (antropocentrická[19]; naprostý nedostatek pojmu přirozených příčin); imaginární psychologie (vesměs sebenedorozumění, interpretace příjemných nebo nepříjemných obecných citů, například stavů nervu sympatického[20], za pomoci sémiotiky[21] nábožensko-morální idiosynkrazie, – „lítost“, „výčitka svědomí“, „ďáblovo pokušení“, „blízkost boží“); imaginární teleologie[22] („království boží“, „poslední soud“, „věčný život“). Tento čistě fiktivní svět se liší velice ve svůj neprospěch od světa snů tím, že tento obráží skutečnost, kdežto onen skutečnost falšuje, znehodnocuje, popírá. Když jednou byl vynalezen pojmem „přírody“ protiklad pojmu „boha“, musilo být „přirozené“ slovem pro to, co je „zavrženíhodné“ – celý onen fiktivní svět má svůj kořen v nenávisti ke všemu přirozenému (– ke skutečnosti! –), je výrazem hluboké nechuti ke všemu skutečnému... Ale tím je všechno vysvětleno... Kdo jedině má důvody, aby se vylhal ze skutečnosti? Kdo jí trpí. Leč trpět skutečností znamená být skutečností ztroskotanou... Převaha citů nelibých nad libými je příčinou oné fiktivní morálky a náboženství: taková převaha však je formulí dekadence...

 

16.

         K stejnému závěru nutí kritika křesťanského pojmu boha. – Národ, který ještě sám v sebe věří, má také ještě svého vlastního boha. V něm uctívá podmínky, které mu dávají převahu, své ctnosti, – promítá svoji radost ze sebe, svůj pocit moci v bytost, jíž za to lze děkovat. Kdo je bohat, chce rozdávat; hrdý národ potřebuje boha, aby mu obětoval... Náboženství za takovýchto předpokladů je formou vděčnosti. Člověk je vděčen sám za sebe: k tomu potřebuje mít boha. – Takovýto bůh musí mít možnost, aby škodil i prospíval, aby byl přítelem i nepřítelem, – člověk se mu obdivuje v dobrém i ve zlém. Protipřirozené vykleštění boha v boha pouhého dobra bylo by tu naprosto nežádoucí. Zlého boha je zapotřebí stejně jako dobrého: vždyť neděkujeme za vlastní existenci právě toleranci, lidumilnosti... Co by záleželo na bohu, jenž by neznal hněvu, pomsty, závisti, výsměchu, lsti, násilí? Jenž by snad ani neznal rozkošného žáru vítězství a ničení? Takovému bohu by se nerozumělo: nač by ho kdo měl? – Ovšem: hyne-li národ; cítí-li, jak navždy mizí víra v budoucnost, jeho naděje na svobodu; stane-li se v jeho vědomí poddanství nade vše užitečným, ctnosti poddanské podmínkami zachování života, pak se musí změnit i jeho bůh. Stává se teď potměšilým, bázlivým, skromným, radí k „míru duše“, radí ustat v nenávisti, být shovívavým, „milovat“ dokonce přítele i nepřítele. Neustále moralizuje, leze do skrýše každé soukromé ctnosti, stává se bohem pro každého, stává se soukromníkem, stává se kosmopolitou... Kdysi představoval národ, sílu národa, všechno, co v duši národa bylo agresivního a žíznilo po moci: teď je už jen dobrým bohem... Vskutku, není jiné alternativy pro bohy: buď jsou vůlí k moci – a potud budou bohy národními –, anebo jsou nemohoucností k moci – a pak se nutně stávají dobrými...

 

17.

         Kde klesá jakýmkoli způsobem vůle k moci, je pokaždé také fyziologický pokles, dekadence. Božstvo dekadence, obřezané ve svých nejmužnějších ctnostech a pudech, stává se nyní nutně bohem fyziologicky poklesnuvších, slabých. Sami se nezvou slabými, zvou se „dobrými“... Je jasné, aniž je třeba dalšího pokynu, ve kterých okamžicích dějin se teprve stává možnou dualistická fikce[23] dobrého a zlého boha. Týmž instinktem, jímž poddaní zuboží svého boha na „ztělesněné dobro“, škrtají z boha svých přemožitelů dobré vlastnosti; mstí se na svých pánech tím, že jejich boha učiní ďáblem. – Dobrý bůh, stejně jako ďábel: oba výplodem dekadence. Jak je možno ještě dnes tolik povolovat prostotě ducha křesťanských teologů a s nimi dekretovat, že vývoj pojmu boha od „boha Izraele“, od boha národního k bohu křesťanskému, k vtělení všeho dobra, je pokrokem? – Ale i Renan[24] tak činí. Jako by Renan měl právo na prostotu ducha! Vždyť opak toho bije do očí. Eliminují-li se z pojmu boha předpoklady vzestupného života, všechno silné, statečné, pánovité, hrdé, klesá-li krok za krokem na symbol berly pro znavené, záchranné kotvy pro všechny tonoucí, stává-li se bohem chudiny, bohem hříšníků, bohem nemocných par excellence a zbývá-li jaksi predikát „spasitel“, „vykupitel“ jakožto božský predikát vůbec: o čem mluví takováto proměna? Takováto redukce všeho božského? – Ovšem: „království boží“ tím vzrostlo. Kdysi měl bůh jen svůj národ, svůj „vyvolený“ národ. Zatím však šel, zcela jako jeho národ sám, do ciziny, na vandr, nikde již odtud neměl stání: až konečně zdomácněl všude, veliký ten kosmopolita – až získal na svou stranu „veliký počet“ a půl zeměkoule. Ale bůh „velikého počtu“, demokrat mezi bohy, se přesto nestal hrdým bohem pohanským: zůstal Židem, zůstal bohem skrýší, bohem všech temných koutů a míst, všech nezdravých kvartýrů celého světa! Jeho světová říše zůstala nadále říší podsvětí, špitálem, říší suterénu, říší ghetta... On sám pak, tak bled, tak sláb, tolik dekadent... I nejbledší z bledých ještě ho ovládli, páni metafyzikové, tito albínové[25] pojmu. Tak dlouho jej opřádali, až se stal, hypnotizován jejich pohyby, sám pavoukem, sám metafyzikem. Nyní soukal zase svět ze sebe – sub specie[26] Spinozæ[27], – nyní se přepodobňoval v stále tenčího a bledšího, stal se „ideálem“, stal se „ryzím duchem“, stal se „absolutnem“, stal se „věcí o sobě“... Ejhle úpadek boha: bůh se stal „věcí o sobě“...

 

18.

         Křesťanský pojem boha – bůh bohem nemocných, bůh pavouk, bůh duch – jest jedním z nejkoruptnějších pojmů boha, jichž na zemi bylo dosaženo; představuje snad přímo ukazatele minima v sestupném vývoji typu bohů. Bůh degenerovaný v odpor k životu, místo aby jej prozářil svým věčným souhlasem! V bohu vypověděno nepřátelství životu, přírodě, vůli k životu! Bůh formulí pro každé hanobení „tohoto světa“, pro každou lež o „onom světě“! V bohu zbožněno Nic, svatořečena vůle k Ničemu!...

 

19.

         Nedělá věru čest náboženskému nadání silných ras severní Evropy – o vkusu ani nemluvě, že neodvrhly křesťanského boha. Byly by se musili vypořádat s tak chorobným a senilním výplodem dekadence. Ale ulpěla na nich kletba za to, že se s ním nevypořádaly: převzaly chorobu, stáří, odpor do všech svých instinktů – od té doby už vůbec nestvořily boha. Téměř dvě tisíciletí bez jediného nového boha! Nýbrž stále ještě, a jako by právem trval, jako ultimátum a maximum bohotvorné síly tohoto ducha-tvůrce v člověku, onen politováníhodný bůh křesťanského monotono-teismu![28] Tento hybridní, úpadkový útvar z nicoty, z pojmu a odporu, v němž došly sankce všechny dekadenční instinkty, všecky zbabělosti a zemdlenosti duše! –

 

20.

         Tím, jak odsuzuji křesťanství, nechtěl bych se dopustit křivdy na příbuzném náboženství, které počtem vyznavačů má dokonce převahu: na buddhismu. Obě patří dohromady jakožto náboženství nihilistická – jsou to náboženství dekadenční – obě se od sebe liší co nejpozoruhodněji. Kritik křesťanství je indickým učencům hluboce za to vděčen, že nyní je možno obé srovnávat. – Buddhismus je stokrát realističtější nežli křesťanství, – má v těle dědictví objektivního a chladného kladení problémů, přichází po filosofickém hnutí trvavším sta let; pojem „boha“ je už vyřízen, když buddhismus přichází. Buddhismus je jediné skutečně pozitivistické náboženství[29], které nám dějiny ukazují, až do své noetiky (přísného to fenomenalismu[30] –), neříká již „boj proti hříchu“, nýbrž dávaje plně za pravdu skutečnosti, říká „boj proti utrpení“. Má už za sebou – tím se hluboce liší od křesťanství – sebeklam morálních pojmů –, stojí, mluveno mou řečí, mimo dobro a zlo.[31] – Obě fyziologická fakta, na nichž spočívá a na něž obrací zřetel, jsou: předně nadměrná dráždivost senzibility[32], která se projevuje rafinovanou schopností bolesti, za druhé pak předuchovělost, příliš dlouhé žití v pojmech a logických procedurách, jímž doznal újmy osobní instinkt ve prospěch „neosobního“. (– Oboje to stavy, jež asi znají ze zkušenosti aspoň někteří z mých čtenářů, „objektivní“, stejně jako já.) Na základě těchto fyziologických podmínek vznikla deprese: proti ní Buddha postupuje hygienicky. Používá proti ní života pod širým nebem, putování; střídmosti a výběru stravy; opatrnosti vůči všem lihovinám; opatrnosti taktéž vůči všem afektům, které dělají žluč a rozpalují krev; žádné starosti ani o sebe, ani o jiné. Vyžaduje představ, jež buď dávají klid nebo rozveselují – vynalézá prostředky, jak jiným představám odvyknout. Dobrota, býti dobrotivým, toť Buddhovi něco, co podporuje zdraví. Modlitba je stejně vyloučena jako askeze[33]; není kategorického imperativu, není vůbec nátlaku, ani uvnitř klášterní obce (– lze zase vystoupit –). To všechno by byly prostředky k zesílení oné nadměrné dráždivosti. Právě proto také nežádá boje proti těm, kdo jsou jiného smýšlení; jeho učení ničemu tolik se nebrání jako citu pomsty, nechuti, resentimentu[34] (– „nikoli nepřátelstvím dojde nepřátelství konce“: dojemný refrén celého buddhismu...). A to právem: právě tyto afekty by byly dokonale nezdravé vzhledem k dietetickému hlavnímu úmyslu. Únavu ducha, v níž zastihl svou zemi a jež se projevuje v nadměrné „objektivnosti“ (to jest v oslabení individuálního zájmu, v zlehčení vlastní váhy, „egoismu“), potírá přísnou redukcí i nejduchovnějších zájmů na osobu. V učení Buddhově stává se egoismus povinností: „Unum necessarium“[35], „jak ty se zbavíš utrpení“, to reguluje a vymezuje celou dietu ducha (– snad si smíme připomenout onoho Atéňana, jenž rovněž vyhlásil válku čisté „vědeckosti“, Sókrata[36], jenž povýšil osobní egoismus na morálku i v říši problémů).

 

21.

         Buddhismus předpokládá velmi mírné podnebí, velikou mírnost a liberálnost mravů, žádný militarismus; a dále, aby hnutí mělo ohnisko ve vyšších, ba v učených stavech. Nejvyšším cílem je tu jará mysl, ticho, být bez přání; a dosahují svého cíle. Buddhismus není náboženství, v němž by se pouze aspirovalo na dokonalost: dokonalost je tu normálním případem.

         V křesťanství se dostávají do popředí instinkty podmaněných a potlačených: jsou to nejnižší stavy, které v něm hledají svou spásu. Zde se provozuje jako zaměstnání, jako prostředek proti dlouhé chvíli kasuistika hříchu, sebekritika, inkvizice svědomí; zde se stále udržuje (modlitbou) afekt vůči někomu mocnému, zvanému „bůh“; zde se pokládá nejvyšší za nedosažitelné, za dar, za „milost“. Zde chybí také veřejnost; skrýše, temná prostora je křesťanská. Zde se pohrdá tělem, odmítá se hygiena jako něco smyslného; církev se brání i čistotnosti (– prvním křesťanským opatřením po vypuzení Maurů bylo zavření veřejných lázní, jichž sama Cordóba[37] měla 270). Křesťanský je jistý smysl pro ukrutnost, k sobě i k jiným; nenávist k těm, kdo jsou jiného smýšlení; vůle pronásledovat. V popředí jsou chmurné a rozčilující představy; stavy nejvytouženější, nejvyššími jmény označované jsou epilepsoidní[38]; dieta se vybírá tak, aby podporovala morbidní zjevy a předráždila nervy. Křesťanské je nepřátelství na smrt proti pánům země, proti „vznešeným“ – a zároveň skryté tajné soutěžení (– křesťanství jim nechává „tělo“ a chce jen „duši“...). Křesťanské jest nenávidět ducha, hrdost, odvahu, svobodu, svobodomyslnost ducha; křesťanské jest nenávidět smysly, radosti smyslů, radost vůbec...

 

22.

         Když křesťanství opustilo svou první půdu, nejnižší stavy, podsvětí antického světa, když se vydalo za mocí mezi barbarské národy, nemohlo tu již předpokládat lidi znavené, nýbrž lidi vnitřně zdivočelé a drásající se – člověka silného, ale nezvedeného. Být se sebou nespokojen, trpět sebou není tu jako u buddhisty nadměrná dráždivost a schopnost bolesti, nýbrž naopak přemocná touha ubližovat, vybít vnitřní napětí nepřátelskými činy a představami. Křesťanství potřebovalo barbarských pojmů a hodnot, aby barbary zvládlo: takové jsou oběť prvotin, pití krve při přijímání, pohrdání duchem a kulturou; mučení ve všech formách, smyslné i mimosmyslné; veliká pompa kultu. Buddhismus je náboženství pro pozdní lidi, pro dobrotivé, jemné, předuchovělé rasy, jež příliš snadno cítí bolest (– Evropa ještě dávno pro něj nedozrála –): vede je zpět k míru a jaré mysli, k dietě ve věcech ducha, k jistému otužení těla. Křesťanství chce zvládnout dravce; jeho prostředkem je, učinit je nemocnými – oslabení je křesťanský recept na zkrocení, na „civilizaci“. Buddhismus je náboženství pro závěr a zemdlenost civilizace, křesťanství ji ani ještě nenašlo – může se stát, že ji zakládá.

 

23.

         Buddhismus, znovu budiž řečeno, je stokrát chladnější, pravdivější, objektivnější. Nepotřebuje už dávat svému utrpení, své schopnosti k bolesti slušné vzezření interpretací hříchu – říká jen, co myslí, „trpím“. Barbarovi proti tomu již utrpení samo je něčím neslušným: potřebuje teprve výklad, aby si přiznal, že trpí (jeho instinkt mu spíš káže, aby utrpení popíral, tiše snášel). Zde bylo slovo ďábel dobrodiním: objevil se přemocný a strašlivý nepřítel – nebylo třeba se stydět, trpí-li kdo takovým nepřítelem.

         Křesťanství má na dně několik jemností, jež patří Východu. Především ví, že je samo o sobě zcela lhostejné, je-li něco pravda, že však je svrchovaně důležité, pokud se věří, že něco je pravda. Pravda, a víra, že něco je pravda: dva světy zájmů, ležící každý zcela jinde, téměř protichůdné světy, – každého z obojího docházíme zcela různými cestami. V tom být vědoucím – to na Východě téměř dělá mudrce: tak tomu rozumějí bráhmani[39], tak tomu rozumí Platón[40], tak každý žák ezoterické[41] moudrosti. Je-li například jaké štěstí v tom, věřit, že jsme vykoupeni z hříchu, není k tomu třeba předpokladu, aby člověk hříšným byl, nýbrž aby se hříšným cítil. Je-li však vůbec především třeba víry, musí být podkopána důvěra v rozum, v poznání, v bádání: cesta k pravdě se stane cestou zakázanou. – Silná naděje je mnohem silnější stimulans[42] života než jakékoli jednotlivé štěstí skutečné. Je třeba trpící udržovat nadějí, jíž nemůže odporovat žádná skutečnost – nadějí, jež nemůže být odbyta splněním: nadějí na onen svět. (Právě pro tuto schopnost udržovat nešťastníka byla Řekům naděje zlem všech zel, zlem nejzákeřnějším: zůstalo na dně sudu zla.) – Aby byla možna láska, musí se bůh stát osobou; aby se nejspodnější instinkty dostaly k slovu, musí bůh býti mlád. K roznícení žen je třeba postavit do popředí krásného světce, k roznícení mužů Marii. To všechno předpokládá, že křesťanství chce opanovat půdu, na níž určily už kulty afroditické nebo Adonisovy pojem kultu. Požadavek cudnosti posiluje vehemenci a niternost náboženského instinktu – činí kult vřelejším, blouznivějším, oduševnělejším. Láska je stav, v němž člověk nejvíce vidí věci tak, jak nejsou. Iluzivní síla je tu na výši, taktéž oslazující síla apoteózy. V lásce snášíme víc nežli jinak, strpíme všechno. Šlo o to vynalézt náboženství, v němž se dá milovat: tím jsme vyvázli z toho, co v životě je nejhoršího – ani už toho vidět není. – Tolik o třech křesťanských ctnostech, víře, lásce, naději: zovu je třemi křesťanskými chytrostmi. – Buddhismus je příliš pozdní, příliš pozitivistický, aby ještě takto byl chytrý.

 

24.

         Jen se tu dotknu problému vzniku křesťanství. První věta k jeho rozřešení zní: křesťanství lze rozumět jedině z půdy, z níž vyrostlo – není to hnutí proti židovskému instinktu, je to jeho důslednost sama, je to o úsudek dál v jeho hrůzné logice... Ve formuli vykupitelově: „Spása přijde od Židů“. – Druhá věta zní: psychologický typ Galilejského lze ještě poznat, ale mohl sloužit až v úplné své degeneraci (která jej zároveň zmrzačila a přetížila cizími rysy –) k tomu, k čemu ho bylo použito, k typu vykupitele lidstva.

         Židé jsou nejpozoruhodnější národ světových dějin, protože dali, postaveni před otázku být či nebýt, s uvědomělostí až příšernou, přednost bytí za každou cenu: touto cenou bylo radikální zfalšování veškeré přírody, veškeré přirozenosti, veškeré reality celého vnitřního světa stejně jako vnějšího. Ohradili se proti všem podmínkám, za nichž dosud který národ mohl žít, žíti směl; utvořili ze sebe pojem protichůdný přirozeným podmínkám, – obrátili po řadě náboženství, kultus, morálku, dějiny, psychologii nenapravitelným způsobem v opak jejich přirozených hodnot. Setkáváme se s týmž zjevem ještě jednou a v nevýslovně zvětšených rozměrech, přesto však je to jen kopie: – křesťanská církev postrádá, srovnána s „národem světců“, jakéhokoli nároku na originalitu. Právě tím jsou Židé nejosudnějším národem světových dějin: následky jejich vlivu učinily lidstvo do té míry falešným, že ještě dnes může křesťan cítit protižidovsky, aniž v sobě vidí poslední důsledek židovství.

         Ve své „Genealogii morálky“[43] jsem poprvé psychologicky předvedl protichůdné pojmy vznešené morálky a morálky resentimentu, jež vyšla z popření oné: ale toť židovsko-křesťanská morálka celá. Aby se dalo říci Ne na všechno, co na zemi představuje vzestupný pohyb života, zdařilost, moc, krásu, kladnost k sobě samému, musil si tu instinkt resentimentu, povznesší se nad génia, vynalézt jiný svět, z něhož se zdálo ono přisvědčování životu zlem, vtělením všeho zavrženíhodného. Psychologicky počítáno, je židovský národ národem nejhouževnatější životní síly, jenž, přeložen do nemožných podmínek, se dá, dobrovolně, z nejhlubší chytrosti sebezachování, na stranu všech dekadenčních instinktů, – nikoli, že by sám jimi byl ovládán, nýbrž protože v nich uhodl moc, již je možno prosadit proti „světu“. Židé jsou protikladem všech dekadentů: musili je hrát až do iluze, dovedli se postavit s hereckým géniem non plus ultra v čelo všech dekadenčních hnutí (– křesťanstvím Pavlovým –), aby z nich utvořili něco, co je silnější než každá strana přisvědčující životu. Dekadence jest onomu druhu člověka, jenž se v židovství a křesťanství domáhá moci, kněžskému to druhu, jen prostředkem: tento druh člověka má životní zájem na tom, aby lidstvo učinil nemocným a převrátil pojmy „dobrý“ a „zlý“, „pravdivý“ a „lživý“ ve smyslu životu nebezpečném a hanobícím svět. –

 

25.

         Dějiny Izraele jsou neocenitelné jakožto typické dějiny toho, jak přírodní hodnoty byly učiněny nepřirozenými: naznačím pět fakt této proměny. Původně, především v dobách království, měl také Izrael ke všemu správný, to jest přirozený vztah. Jeho Jahve[44] byl výrazem vědomí moci, radosti ze sebe, naděje v sebe: v něm očekávali vítězství a spásu, jím důvěřovali přírodě, že dá, čeho národ potřebuje – především déšť. Jahve jest bohem Izraele, a tudíž bohem spravedlnosti: toť logika každého národa, který je mocný a má z toho dobré svědomí. Slavnostním kultem se projevují obě tyto stránky toho, že národ sám sobě přisvědčuje: je vděčen za veliké osudy, jimiž se dostal navrch, je vděčen v poměru k ročnímu koloběhu a ke všemu štěstí v chovu dobytka a v rolnictví. – Tento stav věcí zůstal ještě dlouho ideálem, i když byl, pohříchu, něčím odbytým: anarchie uvnitř, Asyřan[45] zvenčí. Ale národ se držel jako nejžádoucnějšího oné vize krále, jenž je dobrým vojákem a přísným soudcem: především se jí držel onen typický prorok (to znamená kritik a satirik okamžiku) Jesajáš.[46] – Ale žádná naděje se nesplnila. Starý bůh nedokázal už nic z toho, co dokázal kdysi. Byli by ho měli nechat. Co se stalo? Přeměnili jeho pojem – zbavili jeho pojem všeho přirozeného: za tuto cenu jej podrželi. – Jahve bůh „spravedlnosti“, – není už jedno s Izraelem, není výrazem národního sebevědomí: už jen bůh za podmínek... Jeho pojem se stává nástrojem v rukou kněžských agitátorů, kteří odtud interpretují všechno štěstí jako odměnu, všechno neštěstí jako trest za to, neposlouchá-li kdo boha, za „hřích“: nejprolhanější to interpretační manýra domněle „mravního řádu světa“, jíž je, jednou provždy, přirozený pojem „příčiny“ a „následku“ postaven na hlavu. Když jednou byla odměnou a trestem přirozená kauzalita sprovozena ze světa, je zapotřebí protipřirozené kauzality: pak už všechna ostatní nepřirozenost přijde sama. Bůh, jenž klade požadavky, – místo boha, jenž pomáhá, jenž radí, jenž je v podstatě názvem pro každou šťastnou inspiraci odvahy a sebedůvěry... Morálka už nikoli výrazem podmínek života a vzrůstu národa, nikoli už jeho nejspodnějším životním instinktem, nýbrž zabstraktnělá, proměněná v protiklad života, – morálka zásadním zhoršením fantazie, „zlým pohledem“ pro všechno. Co je židovská morálka, co je křesťanská? Náhoda připravená o svou nevinnost; neštěstí pošpiněné pojmem „hříchu“; zdraví a blaho života nebezpečím, „pokušením“; fyziologická neduživost otrávená červem svědomí...

 

26.

         Pojem boha zfalšován; pojem morálky zfalšován: – židovské kněžstvo na tom nepřestalo. Nic z dějin Izraele se jim nehodilo: pryč s nimi! – Tito kněží dokázali onen zázračný padělek, jehožto dokladem je valná část bible: přeložili s výsměchem, jemuž není rovno, minulost vlastního národa proti všemu podání, proti veškeré historické realitě, do řeči náboženské, to znamená, že z ní udělali stupidní spásný mechanismus viny vůči Jahvovi a trestu, zbožnosti k Jahvovi a odměny. Pociťovali bychom tento nejpotupnější akt zfalšování dějin mnohem bolestněji, kdybychom nebyli tisíciletou církevní interpretací dějin téměř otupěli vůči požadavkům poctivosti in historicis.[47] A církvi přizvukovali filosofové: lež „mravního řádu světa“ jde celým vývojem i novější filosofie. Co znamená „mravní řád světa“? Že existuje jednou provždy vůle boží, co má člověk činit, čeho má nechat; že se hodnota národa, jednotlivce, určuje tím, jak poslouchá nebo neposlouchá vůle boží; že vůle boží prokazuje svou vládu v osudech národa, jednotlivce, to jest že trestá a odměňuje podle stupně poslušnosti. – Realita místo této žalostné lži zní: příživnický druh člověka, jenž prospívá jenom na útraty všech zdravých útvarů životních, kněz, zneužívá jména božího: „královstvím božím“ nazývá stav společnosti, v němž kněz určuje hodnotu věcí; „vůlí boží“ nazývá prostředky, jimiž se takového stavu dosahuje nebo jimiž se udržuje; s chladnokrevným cynismem měří národy, doby, jednotlivce podle toho, zdali převaze kněží prospívali nebo odporovali. Vizte je u díla: pod rukama židovských kněží stala se veliká doba v dějinách Izraele dobou úpadku, vyhnanství, dlouhé neštěstí se proměnilo ve věčný trest za velikou dobu – za dobu, v níž kněz ještě nebyl ničím. Udělali z mohutných velmi svobodně utvářených postav dějin Izraele, podle potřeby, ubohé potměšilce a pokrytce nebo „bezbožníky“, zjednodušili psychologii každé veliké události na idiotickou formuli „poslouchat nebo neposlouchat boha“. – O krok dále: vůle boží (to znamená podmínky zachování kněžské moci) musí být známa, – za tím účelem je třeba „zjevení“. Aby bylo jasno: je třeba velikého literárního padělku, dojde k objevu „svatého písma“, – odevzdá se veřejnosti s veškerou hieratickou pompou, s dny pokání a nářkem nad dlouhým „hříchem“. Bylo dávno jisté, jaká je vůle boží: celé neštěstí je v tom, že se národ odcizil „svatému písmu“... Už Mojžíšovi byla zjevena „vůle boží“... Co se stalo? Kněz formuloval jednou provždy, přísně, pedanticky, až do velikých a malých daní, které se mu měly platit (– nezapomínaje nejchutnějších kusů masa: neboť kněz je požírač bifteků), co chce mít, „jaká je vůle boží“... Odtud jsou všechny věci života tak uspořádány, že kněz je všude nepostradatelný; ve všech přirozených událostech životních, při zrození, manželství, nemoci, smrti, ani nemluvě o „oběti“ (jídle), zjevuje se svatý příživník, aby je učinil nepřirozenými, – v jeho řeči: aby je „posvětil“... Neboť toto je nutno pochopit: příživnictví knězovo (nebo „mravního řádu světa“) činí každý přirozený mrav, každé přirozené zřízení (stát, soudní řád, manželství, péči o choré a chudé), každý požadavek vnuknutý instinktem života, krátce všechno, co má svou cenu v sobě, zásadně bezcenným, protihodnotným: dodatečně to potřebuje sankce, – je třeba moci, která hodnotu propůjčuje, která tím popírá přírodu, která tím teprve hodnotu tvoří... Kněz znehodnocuje, znesvěcuje přírodu: za tuto cenu se vůbec udržuje. – Být neposlušen boha, to jest kněze, „zákona“, tomu se nyní dostává jména „hříchu“; prostředky, jak se zase „smířit s bohem“, jsou, jakož je po právu, prostředky, jimiž se poddanství pod mocí kněží zaručuje jen ještě bezpečněji: jen kněz „vykupuje“... Počítáno psychologicky, stanou se v každé kněžsky organizované společnosti „hříchy“ něčím nepostradatelným: jsou to vlastní páky moci, kněz žije z hříchů, potřebuje, aby se „hřešilo“... První premisa: „Bůh promíjí tomu, kdo se kaje“ – jasně řečeno: kdo se poddá knězi. –

 

27.

         Na půdě takto falešné, kde stály proti veškeré přírodě, každé přírodní hodnotě, každé realitě nejhlubší instinkty panující třídy, vyrostlo křesťanství, forma to zavilého nepřátelství k realitě, jež dosud nebyla předstižena. „Svatý národ“, jenž podržel pro všechny věci jen kněžské hodnoty, jen kněžská slova a odloučil se s důsledností, jež může vzbudit hrůzu, od veškeré moci, jež zbývala ještě na zemi, jako by se tím odlučoval od „světa“, od „hříchu“, – tento národ vytvořil pro svůj instinkt závěrečnou formuli, jež byla logická až do sebepopření: popřel, v podobě křesťanství, ještě poslední formu reality, „svatý národ“, „národ vyvolených“, židovskou realitu samu. Případ je prvého řádu: malé povstalecké hnutí, pokřtěné jménem Ježíše Nazaretského, toť židovský instinkt ještě jednou, – jinak řečeno instinkt kněžský, který už nesnáší kněze jakožto realitu, je to vynález ještě odtažitější formy bytí, ještě nereálnější vize světa, nežli jakou podmiňuje organizace církve. Křesťanství popírá církev...

         Nevidím, proti čemu mířilo povstání, za jehož původce byl pokládán nebo chybně pokládán Ježíš, nebylo-li to povstání proti židovské církvi, – církvi právě v tom smyslu, jak rozumíme tomu slovu dnes. Bylo to povstání proti „dobrým a spravedlivým“, proti „svatým Izraele“, proti hierarchii společnosti – nikoli proti její zkaženosti, nýbrž proti kastě, privilegiu, řádu, formuli; byla to nevíra ve „vyššího člověka“, Ne vyřčené proti všemu, co bylo knězem a teologem. Ale hierarchie, jejíž existence tím byla, byť jen na okamžik, uvedena v pochybnost, byla kolovou stavbou, na níž židovský národ, uprostřed „vody“, vůbec ještě držel, – byla poslední namáhavě vydobytou možností, jak se udržet, reziduem jeho samostatné politické existence: útok na ni byl útokem na nejhlubší národní instinkt, na nejhouževnatější životní vůli národa, jaká kdy na zemi byla. Tento svatý anarchista, jenž vyzýval nízký lid, vyvržence a „hříšníky“, čandaly uvnitř židovství, k odporu proti vládnoucímu řádu – jazykem, jenž by vedl i dnes ještě, kdyby se dalo věřit evangeliím, na Sibiř, byl politickým zločincem, pokud právě političtí zločinci byli možni v obci absurdně nepolitické. To ho přivedlo na kříž: důkazem toho je nadpis kříže. Zemřel za svou vinu, – chybí jakýkoli důvod, byť se to tvrdilo sebečastěji, že zemřel za vinu jiných. –

 

28.

         Zcela jiná otázka je, byl-li si vůbec takového protikladu vědom – nebyl-li v něm jen viděn tento protiklad. A zde teprve se dotýkám problému psychologie vykupitele. – Přiznávám, že čtu málo knih s takovými obtížemi jako evangelia. Jsou to jiné obtíže nežli ty, jejichž objasněním slavila učená zvědavost německého ducha jeden ze svých nejnezapomenutelnějších triumfů. Daleká je doba, kdy jsem vychutnával, jako každý mladý učenec, s moudrou pomalostí rafinovaného filologa dílo nevyrovnatelného Strauße.[48] Tehdy mi bylo dvacet let: teď jsem na to příliš vážný. Co je mi do rozporů „podání“? Jak se vůbec může říkat legendám o svatých „podání“! Historie o světcích jsou nejdvojznačnější literatura, jaká vůbec jest: na ně používat vědecké metody, není-li jiných listin, zdá se mi předem marné, – jen učená zahálka...

 

29.

         Na čem mně záleží, toť psychologický typ vykupitele. Vždyť by mohl být obsažen v evangeliích navzdory evangeliím, byť sebevíce zmrzačen nebo přetížen cizími rysy: jako je typ Františka z Assisi uchován v jeho legendách navzdory jeho legendám. Nikoli pravda o tom, co činil, co mluvil, jak vlastně zemřel: nýbrž otázka, lze-li si jeho typ vůbec ještě představit, je-li „obsažen v podání“? – Pokud znám pokusy vyčísti z evangelií dokonce dějiny nějaké „duše“, zdají se mi být důkazy odporné psychologické lehkovážnosti. Pan Renan, tento šašek in psychologicis[49], přičinil k svému výkladu typu Ježíšova dva nejnenáležitější pojmy, jež pro to mohou být: pojem génia a pojem hrdiny („héros“). Ale je-li něco neevangelického, je to pojem hrdiny. Zde se stal instinktem právě protiklad všeho zápasení, všeho, co se cítí být v boji: neschopnost k odporu se tu stává morálkou („neodporuj zlému!“ nejhlubší slovo evangelií, jejich klíč v jistém smyslu), blaženství v míru, v mírnosti, v neschopnosti k nepřátelství. Co znamená „radostné poselství“? Pravý život, věčný život je nalezen, – neslibuje se, je tu, je ve vás: jakožto život v lásce, v lásce bez výhrady a vyloučení, bez odstupu. Každý je dítě boží – Ježíš nepožaduje naprosto nic jen pro sebe –, jako dítě boží je každý každému roven... Z Ježíše dělat hrdinu! – A jaké nedorozumění je už dokonce slovo „génius“! Celý náš pojem, náš kulturní pojem „ducha“ nemá vůbec smyslu ve světě, v němž žije Ježíš. Mluvíme-li s přísností fyziologa, bylo by tu spíš ještě na místě zcela jiné slovo... Známe stav chorobné dráždivosti hmatu, který pak zděšeně couvá, má-li se dotknout, má-li se uchopit pevného předmětu. Domysleme takový fyziologický habitus do jeho poslední logiky – jako instinktivní nenávist ke každé realitě, jako útěk do „nezachytitelného“, do „nepochopitelného“, jako odpor ke každé formuli, ke každému pojmu času a prostoru, ke všemu, co je pevné, co je mrav, zřízení, církev, jako zdomácnělost ve světě, jehož se už nedotýká žádná realita, ve světě už jen „vnitřním“, světě „pravém“, světě „věčném“... „Království boží jest ve vás“...

 

30.

         Instinktivní nenávist k realitě: následek to výstřední schopnosti utrpení a dráždivosti, která už vůbec nechce být „dotýkána“, protože příliš hluboce cítí každý dotyk.

         Instinktivní vyloučení veškeré nechuti, všeho nepřátelství, všech hranic a distancí v citu: následek to výstřední schopnosti utrpení a dráždivosti, která pociťuje už každý odpor, každou nutnost odporu jako nesnesitelnou nelibost (to znamená jako škodlivou, jako něco, od čeho zrazuje instinkt sebezachování), a zná jediné blaženství (rozkoš), neodporovat už, neodporovat už nikomu, ani zlu, ani zlému, – láska jedinou, poslední možností života...

         To jsou obě fyziologické reality, na nichž, z nichž vyrostlo učení o vykoupení. Zovu je sublimním pokračováním hédonismu[50] na podkladě veskrze morbidním. Nejblíže mu je příbuzný, byť i s velikým nádavkem řecké vitality a nervové síly, epikureismus, pohanské to učení spásy. Epikúros typickým dekadentem: já prvý jsem ho takto poznal. – Strach z bolesti, i z nekonečně malé bolesti – nemůže ani jinak skončit nežli v náboženství lásky...

 

31.

         Dal jsem předem svou odpověď na celý problém. Jejím předpokladem je, že se nám typ vykupitele dochoval jen v silném znetvoření. Toto znetvoření má samo o sobě mnoho pravděpodobného: takový typ nemohl z více důvodů zůstat čistým, celistvým, bez přídatků. Stopy v něm nutně zanechalo jak prostředí, v němž se pohybovala tato cizí postava, tak ještě více dějiny, osud první křesťanské obce: z něho byl, zpětným vlivem, onen typ obohacen rysy srozumitelnými teprve z dálky a za účely propagandy. Onen zvláštní a nemocný svět, do něhož nás uvádějí evangelia – svět jako z ruského románu, v němž, zdá se, daly si dostaveníčko vyvrhelé společnosti, nervová choroba a „dětské“ idiotství –, nezbytně učinil za všech okolností typ hrubším: zvláště první učedníci teprve přeložili bytí, plynoucí zcela v symbolech a nepochopitelnostech, do své vlastní hrubosti, aby vůbec něčemu rozuměli, – pro ně typ existoval, teprve když byl zformován do známějších forem... Prorok, mesiáš, budoucí soudce, učitel morálky, divotvorce, Jan Křtitel – tolikéž příležitostí typus zneuznat... Nepodceňujme posléze, co je proprium každého velikého, zejména sektářského uctívání: smazává originální, často trapně cizí rysy a idiosynkrazie na uctívané bytosti – ba ani jich nevidí. Bylo by čeho litovat, že nežil nějaký Dostojevský[51] nablízku tohoto nejzajímavějšího dekadenta, myslím někdo, kdo dovedl vidět právě dojemný půvab takovéto směsi sublimnosti, nemoci a dětskosti. Ještě poslední hledisko: typ by skutečně byl, mohl být jakožto typ dekadenční, podivuhodně mnohotvárný a plný rozporů: nelze takovou možnost zcela vyloučit. Přesto všechno od ní zrazuje: právě podání by musilo být v tomto případě pozoruhodně věrné a objektivní; a máme důvody předpokládat opak toho. Zatím zeje propast mezi kazatelem na hoře, u jezera, v lukách, jehož zjev připadá jako nějaký Buddha[52] na půdě velmi málo indické, a oním fanatikem útoku, úhlavním nepřítelem teologů a kněží, v němž oslavovala Renanova zlomyslnost „le grand maître en ironie“.[53] Sám nepochybuji, že bohatá míra žluči (a dokonce i espritu[54]) překypěla teprve ze vzrušeného stavu křesťanské propagandy na typ mistrův: víme přece dobře, jak si všichni sektáři upravují bez rozpaků ze svého mistra svou apologii. Když potřebovala první obec soudícího, hádavého, hněvného, zlovolně vychytralého teologa, proti teologům, stvořila si svého „boha“ podle své potřeby; jako mu vložila bez váhání do úst také ony zcela neevangelické pojmy, jichž teď nemohla postrádat, „návrat“, „poslední soud“, časté očekávání a sliby všeho druhu. –

 

32.

         Bráním se, budiž znovu řečeno, aby nebyl vnášen fanatik do typu vykupitele: slovo impérieux[55], jehož užívá Renan, samo již anuluje typ. „Dobré poselství“ znamená právě, že už není protikladů; království nebeské patří dětem; víra, jež tu promlouvá, není vírou vybojovanou, – je tu, je od počátku jakoby dětskost ustoupivší do oblasti ducha. Fyziologům aspoň je dobře znám případ opožděné a v organismu nevyvinuté puberty, jako následek degenerace. – Taková víra nezná hněvu, nekárá, nebrání se: nepřináší „meč“, – netuší vůbec, jak by jednou mohla rozdělovat. Nedokazuje sama sebe, ani zázraky, ani odměnou, ani slibováním, ani dokonce už „Písmem“: je sama v každé chvíli svým zázrakem, svou odměnou, svým důkazem, svým „královstvím božím“. Tato víra se také neformuluje, – žije, brání se formulím. Ovšemže nahodilost okolí, jazyka, předběžného vzdělání určuje jistý okruh pojmů: prvotní křesťanství užívá jen židovsko-semitských pojmů (– sem patří jídlo a pití při přijímání, pojem tak zle zneužívaný církví, jako všechno židovské). Ale chraňme se, abychom v tom neviděli víc než znakomluvu, sémiotiku, příležitost k podobenstvím. Předběžnou podmínkou, aby vůbec mohl mluvit, je tomuto antirealistovi právě to, aby žádné slovo nebylo pojímáno doslovně. Mezi Indy by byl užíval pojmů sánkhjamských,[56] mezi Číňany pojmů Lao-c’ových[57] – a necítil by přitom rozdílu. – Mohli bychom zvát Ježíše, s jistou tolerancí výrazu, „svobodným duchem“ – z ničeho pevného si nic nedělá: slovo zabíjí, všechno, co je pevné, zabíjí. Pojem, zkušenost „života“, již jedině zná, odporuje u něho jakémukoli slovu, formuli, zákonu, víře, dogmatu. Mluví pouze o tom, co je nejniternější, – všechno ostatní, celá realita, celá příroda, ba i řeč má pro něho pouze cenu znamení, podobenství. – Nesmíme se naprosto na tomto místě dopustit přehmatu, byť bylo sebevětší pokušení, které tkví v křesťanském, lépe v církevním předsudku: takový symbolista par excellence stojí mimo všechno náboženství, mimo všechny pojmy kultu, všechnu historii, všechnu přírodní vědu, mimo všechnu zkušenost světa, všechny znalosti, všechnu politiku, všechnu psychologii, všechny knihy, všechno umění – jeho „vědění“, toť právě čirá pošetilost o tom, že něco takového jest. Kulturu nezná ani z doslechu, nemá zapotřebí proti ní bojovat, – nepopírá ji... Totéž platí o státě, o celém občanském řádu a společnosti, o práci, o válce – nikdy neměl důvodu, aby popíral „svět“, nikdy netušil církevní pojem „světa“... Popírat, toť právě to, co jemu je zcela nemožné. – Taktéž chybí dialektika, chybí představa toho, že by nějaká víra, nějaká „pravda“ mohla být dokázána důvody (– jeho důkazy jsou vnitřní „světla“, vnitřní city libosti a přisvědčování vlastnímu Já, vesměs „důkazy síly“. – Takové učení nemůže ani odporovat: nechápe ani, že jsou jiná učení, že mohou být, nedovede si ani představit opačné usuzování... Kde se s ním setká, bude truchlit z nejhlubšího soucitu nad „slepotou“ – neboť vidí „světlo“, – ale nevznese námitek...

 

33.

         V celé psychologii „evangelia“ chybí pojem viny a trestu; taktéž pojem odměny. Je odstraněn „hřích“, každý distanční poměr mezi bohem a člověkem, – právě to je „radostné poselství“. Blaženství se neslibuje, není vázáno podmínkami: je to jediná realita – všechno ostatní jsou znamení, aby o něm mluvila...

         Následek takového stavu se promítá do nové praxe, do vlastní praxe evangelické. Nikoli „vírou“ se odlišuje křesťan: křesťan jedná, odlišuje se jiným jednáním. Tím, že neklade ani slovem, ani v srdci odpor tomu, kdo je k němu zlý. Tím, že nečiní rozdílu mezi cizinci a domácími, mezi Židy a Nežidy („bližní“ vlastně souvěrec, žid). Tím, že nezná hněvu proti nikomu, že nikoho nepodceňuje. Tím, že se u soudů ani neukáže, ani nedovolí, aby si naň činily nárok („nepřísahat“). Tím, že se neodloučí od své ženy za žádných okolností, ani když je dokázána ženina nevěra. – Všechno v podstatě jediná věta, všechno následky jediného instinktu.

         Život vykupitelův byl jen tato praxe, – ani jeho smrt nebyla nic jiného... Nepotřeboval už formulí, nepotřeboval už ritu pro styk s bohem, – ba ani modlitby. Zúčtoval s celým židovským učením o pokání a smíření; ví, že je to jedině praxe života, jíž se člověk cítí „božským“, „blaženým“, „evangelickým“, vždy „dítětem božím“. Není „pokání“ cestou k bohu, není jí „modlitba za odpuštění“: jen evangelická praxe vede k bohu, právě ona jest „bůh“! – Co bylo evangeliem vyřízeno, to bylo židovství pojmů: „hřích“, „odpuštění hříchu“, „víra“, „vykoupení vírou“, – celé židovské církevní učení bylo v „radostném poselství“ popřeno.

         Hluboký instinkt pro to, jak člověk musí žít, aby se cítil „v nebi“, aby se cítil „věčným“, kdežto při žádném jiném počínání se naprosto necítí „v nebi“: jen toto je psychologická realita vykoupení. – Nový život, nikoli nová víra...

 

34.

         Rozumím-li čemu na tomto velkém symbolistovi, tedy tomu, že uznává jen vnitřní reality za reality, za „pravdy“, – že viděl ve všem ostatním, ve všem přirozeném, časovém, prostorovém, historickém jen znamení, příležitost k podobenstvím. Pojem „syn člověka“ není konkrétní osoba, jež patří do dějin, není něco jednotlivého, jedinečného, nýbrž „věčná“ skutečnost, psychologický symbol osvobozený od pojmu času. Totéž platí ještě jednou a v nejvyšším smyslu, o bohu tohoto typického symbolisty, o „království božím“, o „království nebeském“, o „dětech božích“. Nic není nekřesťanštějšího nežli církevní hrubosti o bohu osobním, o „království božím“, které přijde, o „království nebeském“ na onom světě, o „synu božím“, druhé osobě trojice. To všechno je – budiž mi prominut výraz – pěst na oko – ó na jaké oko! – evangelia: světodějný cynismus ve výsměchu symbolu... Ale vždyť bije do očí, co bylo dotčeno znamením „otec“ a „syn“ – nikoli do každých očí, připouštím: slovem „syn“ je vyjádřen vstup do celkového citu zbožnění, objímajícího všechny věci (blaženství), slovem „otec“ tento cit sám, cit věčnosti, dokonalosti. – Stydím se připomínat, co udělala církev z tohoto symbolismu: nepostavila amfytrionskou[58] historii na práh křesťanské „víry“? A nadto ještě dogma o „neposkvrněném početí“?... Ale tím početí poskvrnila. –

         „Království nebeské“, toť stav srdce, – nikoli něco, co přijde „nad zemí“, nebo „po smrti“. Celý pojem přirozené smrti chybí v evangeliu: smrt není mostem, není přechodem, chybí, protože přísluší zcela jinému světu, pouze zdánlivému, užitečnému pouze k znamením. „Hodina smrti“ není křesťanský pojem, – není vůbec „hodiny“, času, fyzického života a jeho krizí pro učitele „radostného poselství“... „Království boží“ není ničím, co se očekává; nemá včerejška ani pozítřka, nepřijde za „tisíc let“, – je to zkušenost jednoho srdce; je všude, není nikde...

 

35.

         Tento „radostný posel“ zemřel, jak žil, jak učil – nikoli aby „vykoupil lidi“, nýbrž aby ukázal, jak se má žít. Je to praxe, již zanechal lidstvu: své počínání před soudci, před pochopy, před žalobci a utrhačstvím i výsměchem všeho druhu, – své počínání na kříži. Neklade odpor, nehájí svého práva, nečiní ani kroku, jenž by od něho odvrátil to nejhorší, ba více, provokuje to... A prosí, trpí, miluje s těmi, v těch, kteří mu zlé činí... Nebránit se, nechovat hněvu, nečinit odpovědným... Nýbrž ani zlému neodporovat, – milovat ho...

 

36.

         - Teprve my, my osvobodivší se duchové, máme předpoklad, abychom rozuměli něčemu, čemu neporozumělo devatenáct století, – oné poctivosti, jež se stala instinktem a vášní, jež vede válku proti „svaté lži“ ještě více než proti každé jiné lži... Lidé byli nevýslovně vzdáleni naší láskyplné a opatrné neutrality, oné kázně ducha, jíž se jediné umožňuje uhodnout tak cizí, tak jemné věci: usilovali v tom vždy s nestoudným sobectvím jen o svůj prospěch, vybudovali z protikladu evangelia církev...

         Kdo by hledal znamení, že nějaké ironické božstvo má své prsty ve veliké hře světů, nalezl by nemalou oporu v obrovském otazníku, jenž se jmenuje křesťanství. Že lidstvo klečí na kolenou před opakem toho, co bylo původem, smyslem, právem evangelia, že svatořečilo pojmem „církve“ právě to, co „radostný posel“ cítil pod sebou, cítil za sebou – je marné hledat větší formu světodějné ironie - -

 

37.

         - Naše doba je hrda na svůj historický smysl: jak mohla uvěřit nesmyslu, že na počátku křesťanství stojí hrubá bajka divotvorecká a vykupitelská – a že všechno spirituální a symbolické je teprve pozdějším vývojem? Naopak: dějiny křesťanství – a to počínaje smrtí na kříži – jsou dějinami neporozumění, krok za krokem stále hrubšího, původnímu symbolismu. Každým rozšířením křesťanství na masy ještě širší, ještě surovější, jimž stále více chyběly předpoklady, z nichž se zrodilo, stávalo se nutnějším křesťanství vulgarizovat, barbarizovat, – spolykalo učení a rity všech podzemních kultů Římského impéria, spolykalo nesmysl chorého rozumu všech druhů. Osud křesťanství je v nutnosti, že jeho víra sama se musila státi tak nemocnou, tak nízkou a vulgární, jak nemocné, nízké a vulgární byly potřeby, které jím měly být uspokojeny. Souhrn nemocného barbarství domohl se posléze moci v podobě církve, – církve, této formy zavilého nepřátelství ke každé poctivosti, ke každé výši duše, ke každé kázni ducha, ke každé svobodomyslné a dobrotivé lidskosti. – Křesťanské hodnoty – vznešené hodnoty: teprve my, my osvobodivší se duchové, obnovili jsme tento největší protiklad hodnot, jaký vůbec jest! - -

 

38.

         - Nepotlačím na tomto místě povzdech. Jsou dny, kdy na mne přijde cit černější než nejčernější melancholie – pohrdání lidmi. Abych pak neponechal pochybnost, čím pohrdám, kým pohrdám: je to člověk dneška, člověk, jehož jsem z dopuštění osudu současníkem. Člověk dneška – dusím se jeho nečistým dechem... Vůči minulosti jsem, jako všichni poznávající, velmi tolerantní, to znamená, že velkomyslně překonávám sebe sama: procházím s chmurnou opatrností světem-blázincem celých tisíciletí, ať se zve „křesťanství“, „křesťanská víra“, „křesťanská církev“, – chráním se, abych nečinil lidstvo zodpovědným za jeho duševní choroby. Ale můj cit se zvrátí, propuká, jakmile vstoupím do novější doby, do naší doby. Naše doba je vědoucí... Co kdysi bylo jen nemocné, stalo se dnes neslušným, – je neslušné dnes býti křesťanem. A zde se začínám štítit. – Ohlížím se. Ani slovo už nezbylo z toho, čemu se kdysi říkalo „pravda“, nevydržíme už, vezme-li kněz slovo „pravda“ i jen do úst. I při nejskromnějším nároku na poctivost musíme dnes vědět, že se teolog, kněz, papež, každou větou, již vyřkne, nejen mýlí, nýbrž že lže, – že mu už není dáno na vůli lhát z „nevinnosti“, z „nevědoucnosti“. Také kněz ví, jako kdo jiný, že už není „boha“, není „hříšníka“, není „vykupitele“, – že „svobodná vůle“, „mravní řád světa“ jsou lži: – vážnost, hluboké sebepřemáhání ducha, nedovoluje už nikomu, aby o tom nevěděl... Je poznáno, čím všechny pojmy církve skutečně jsou, totiž nejzlovolnějším penězokazectvím, jaké kdy bylo, za tím účelem, aby příroda, přírodní hodnoty byly znehodnoceny; je poznáno, čím sám kněz skutečně je, totiž nejnebezpečnějším druhem příživníka, pravým jedovatým pavoukem lidského života... Víme, naše svědomí to dnes ví, – zač vůbec stojí a k čemu sloužily ony příšerné vynálezy kněží a církve, jimiž bylo dosaženo takového stavu sebezhanobení lidstva, že i pohled na ně se stává hnusným – pojmy „onen svět“, „poslední soud“, „nesmrtelnost duše“, i „duše“ sama: jsou to mučidla, jsou to systémy ukrutností, jimiž kněz se stal pánem, zůstal pánem... Každý to ví: a přesto zůstává všechno při starém. Kam se poděl zbytek slušnosti, sebeúcty, když se ještě dnes křesťany nazývají a k přijímání chodí i naši státníci, lidé jinak velmi nezaujatí a antikristové činu skrz naskrz? Mladý kníže v čele svých pluků, nádherný jakožto projev sobectví a vypínavosti svého národa, – ale beze všeho studu vyznávající své křesťanství!... Kohopak popírá křesťanství? Čemu říká „svět“? Tomu, že je člověk vojínem, že je soudcem, že je vlastencem; že se brání, že dbá své cti; že usiluje o svůj prospěch; že je hrdý... Každá praxe každého okamžiku, každý instinkt, každé uskutečňující se hodnocení je dnes protikřesťanské: jakou zrůdou falešnosti asi je moderní člověk, že se přesto nestydí zvát se ještě křesťanem! - -

 

39.

         - Vracím se, povím pravé dějiny křesťanství. – Už slovo „křesťanství“ je nedorozumění, – v podstatě byl jen jeden křesťan a ten zemřel na kříži. „Evangelium“ zemřelo na kříži. Co se od tohoto okamžiku zve „evangeliem“, bylo už opakem toho, co on žil: „zlé poselství“, dysangelium.[59] Je falešné až do nesmyslu vidět odznak křesťana v nějaké „víře“, třeba ve víře ve vykoupení Kristem: jen křesťanská praxe, život, jaký žil ten, kdo zemřel na kříži, je křesťanský... Ještě dnes je takový život možný, pro určité lidi dokonce nutný: pravé, původní křesťanství bude možné po všechny časy... Nikoli věřit, nýbrž činit, především mnohé nečinit, jiným být... Stavy vědomí, například něčemu věřit, považovat něco za pravdu – každý psycholog to ví – jsou přece věci úplně lhostejné a pátého řádu vůči hodnotě instinktů: přísněji řečeno, je celý pojem duchovní příčinnosti falešný. Redukuje-li kdo to, že je křesťanem, křesťanskost na to, že považuje něco za pravdivé, na pouhou fenomenalitu vědomí, znamená to, že křesťanství popírá. Ve skutečnosti nebylo křesťanů. „Křesťan“, to, co se po dvě tisíciletí zve křesťanem, znamená jen tolik, že člověk sám sobě nerozumí! Přihlédneme-li blíže, vládly v něm přes všechnu „víru“ pouze instinkty – a jaké instinkty! – „Víra“ byla za všech dob, například u Luthera, pouze pláštíkem, záminkou, záclonou, za níž hrály instinkty svou hru, – byla chytrou slepotou k vládě určitých instinktů... „Víra“ – nazval jsem ji už vlastní chytrostí křesťanskou, – mluvilo se vždy o „víře“, jednalo se vždy z instinktu... V křesťanském světě představ nevyskytuje se nic, co by se skutečnosti i jen dotýkalo: proti tomu jsme poznali, že instinktivní nenávist ke každé skutečnosti je hybný, jediný hybný živel v kořeni křesťanství. Co z toho plyne? Že omyl je zde také in psychologicis radikální, to znamená, že určuje podstatu, to znamená, že je substancí. Vezměte z toho jediný pojem, nahraďte jej jedinou realitou – a celé křesťanství se propadne v nicotu! – Díváme-li se z výše, je tato nejcizorodější ze všech skutečností, toto náboženství nejen podmíněné omyly, nýbrž vynalézavé, ba geniální jen v omylech škodlivých, jen v takových, které život i srdce otravují, je divadlem pro bohy, – pro ona božstva, jež jsou zároveň filosofy, s nimiž jsem se setkal v oněch slavných dialozích na Naxu.[60] V okamžiku, kdy od nich odstoupí hnus (– a také od nás!), jsou vděčni za divadlo křesťanů: žalostná hvězdička, jež se zve Zemí, zasluhuje snad už za tento kuriózní případ pohledu božího, účasti boží... Nepodceňujme totiž křesťana: křesťan, falešný až do nevinnosti, je daleko nad opicí, – vzhledem ke křesťanům stává se známá jedna teorie o původu člověka pouhou zdvořilostí...

 

40.

         - Neblahý osud evangelia byl rozhodnut smrtí, – viselo na „kříži“!... Teprve smrt, tato neočekávaná potupná smrt, teprve kříž, jenž býval celkem vyhrazen jen luze, – teprve tento nejstrašlivější paradox postavil učedníky před vlastní hádanku: „Kdo to byl? Co to bylo?“ – Otřesený a v hloubi uražený cit, obava, aby takováto smrt nebyla vyvrácením jejich věci, strašlivý otazník „proč právě takto“? – tento stav se dá pochopit až příliš dobře. Zde musilo všechno být nutné, mít smysl, rozumný důvod, nejvyšší rozum; láska učedníkova nezná náhody. Teď se teprve rozevřela propast: „Kdo ho zabil? Kdo byl jeho přirozeným nepřítelem?“ – Tato otázka vyskočila jako blesk. Odpověď: vládnoucí židovstvo, jeho nejvyšší stav. Od tohoto okamžiku vznikl pocit vzpoury proti řádu, Ježíš byl dodatečně vykládán jako buřič proti řádu. Až potud chyběl v jeho obraze tento bojovný, tento slovem i činem popěračný rys; ba více, byl jeho opakem. Očividně neporozuměla malá obec právě hlavní věci, nepochopila, co je vzorem v tomto způsobu umírání, nepochopila svobodu, převahu nad každým citem pomsty: – znamení toho, jak málo mu vůbec rozuměla! Přímo svou smrtí nemohl Ježíš chtít nic nežli veřejně podat nejsilnější zkoušku, důkaz svého učení... Ale jeho učedníci byli vzdáleni toho, aby tuto smrt odpustili, – což by bylo bývalo evangelické v nejvyšším slova smyslu; nebo dokonce, aby se nabídli k stejné smrti v mírném a líbezném klidu srdce... Vrchu nabyl zase nejneevangeličtější cit, pomsta. Nebylo možné, aby věc byla touto smrtí u konce: bylo třeba „odplaty“, „soudu“ (– a přece, co může být ještě neevangeličtějšího nežli „odplata“, „trest“, „soudit“!). Ještě jednou se dostalo do popředí populární očekávání mesiáše; zrak byl upjat na historický okamžik: „království boží“ přijde soudit svých nepřátel... Ale tím je všechno postaveno na hlavu: „království boží“ závěrečným aktem, slibem! Vždyť evangelium bylo právě jsoucností, naplněním, skutečností tohoto „království“. Taková smrt byla právě tímto „královstvím božím“. Teprve teď bylo vneseno do typu mistrova všechno pohrdání a hořkost k farizejům a teologům, – udělali tím z něho farizeje a teologa! Na druhé straně už nevydrželo zdivočelé uctívání těchto zcela vyšinutých duší onu evangelickou rovnoprávnost každého na synovství boží, jíž učil Ježíš; jejich pomstou bylo, že Ježíše vyzdvihli výstředním způsobem, odloučili jej od sebe: zcela tak, jako kdysi odloučili Židé z pomsty na svých nepřátelích svého boha od sebe a vyzdvihli jej do výše. Jediný bůh a jediný syn boží: oba výplody resentimentu...

 

41.

         - A od té chvíle se vynořil absurdní problém: „Jak mohl bůh toto dopustit!“ Na to nalezl porušený rozum malé obce odpověď až strašlivě absurdní: bůh dal svého syna k odpuštění hříchů za oběť. Jak byl najednou konec evangeliu! Oběť za vinu, a to ve své nejodpornější, nejbarbarštější formě, oběť nevinného za hříchy viníků! Jak hrůzné pohanství! – Vždyť Ježíš odstranil i pojem „viny“ – popíral jakoukoli propast mezi bohem a člověkem, prožil tuto jednotu boha a člověka jakožto svoje „radostné poselství“... A nikoli jako nadpráví! – Odtud přibývá krok za krokem do typu vykupitele: učení o soudu a o návratu, učení o smrti jakožto oběti, učení o vzkříšení, jímž je odeskamotován celý pojem „blaženství“, celá to a jediná realita evangelia – ve prospěch nějakého stavu po smrti!... Pavel logizoval toto pojetí, tuto necudnost pojetí s onou rabínskou drzostí, jíž se vyznačuje ve všem, takto: „Pakliže Kristus nevstal z mrtvých, je naše víra lichá.“ – A rázem se stal z evangelia nejhanebnější ze všech nesplnitelných slibů, nestoudné učení o osobní nesmrtelnosti... Ještě Pavel sám učil, že je odměnou!...

 

42.

         Je vidět, čemu byl konec smrtí na kříži: nový, zcela původní náběh k jakémusi buddhistickému mírovému hnutí, ke skutečnému, nikoli jen slibovanému štěstí na zemi. Neboť toto zůstává – zdůraznil jsem to již – základním rozdílem mezi oběma dekadenčními náboženstvími: buddhismus neslibuje, nýbrž dodržuje, křesťanství slibuje všechno, ale nedodržuje nic. – Za „radostným poselstvím“ šlo v patách poselství nejhorší: poselství Pavlovo. V Pavlovi se ztělesňuje typus protichůdný „radostnému poslu“, génius nenávisti, génius vize nenávisti, neúprosné logiky nenávisti. Co všechno přinesl tento dysangelista v oběť nenávisti! Především vykupitele: přibil jej na svůj kříž. Život, příklad, učení, smrt, smysl a právo celého evangelia – ničeho již tu nebylo, když tento penězokazec z nenávisti pochopil, čeho jedině mohl potřebovat. Nikoli realitu, nikoli historickou pravdu!... A ještě jednou spáchal Židův kněžský instinkt na dějinách týž veliký zločin, – škrtl prostě včerejšek, předvčerejšek křesťanství, vynalezl si dějiny prvotního křesťanství. Ještě více: zfalšoval ještě jednou dějiny Izraele, aby se jevily předhistorií pro jeho čin: všichni proroci mluvili o jeho „vykupiteli“... Církev zfalšovala později dokonce i dějiny lidstva na předhistorii křesťanství... Typ vykupitele, učení, praxe, smrt, smysl smrti, ba i to, co přijde po smrti – nic se neuchránilo poskvrny, nic nezůstalo i jen podobné skutečnosti. Pavel prostě přeložil těžiště onoho celého života za tento život – do lži o Ježíšově „zmrtvýchvstání“. Nemohl v podstatě vůbec potřebovat života vykupitelova, – potřeboval smrt na kříži a ještě něco dalšího... Byla by opravdu niaiserie[61] od psychologa, aby pokládal takového Pavla, jenž měl domov v hlavním sídle stoického[62] osvícenství, za poctivého, když si upravuje z halucinace důkaz, že vykupitel ještě žije, anebo aby psycholog dal víru i jen jeho vyprávění, že tuto halucinaci měl; Pavel chtěl účel, tudíž chtěl i prostředky... Čemu sám nevěřil, tomu věřili idioti, mezi něž rozhodil svoje učení. – Jeho potřebou byla moc; Pavlem se ještě jednou kněz domáhal moci, – mohl upotřebit jen pojmů, učení, symbolů, jimiž se dají tyranizovat masy, tvořit stáda. Co jediné převzal později Mohamed[63] z křesťanství? Vynález Pavlův, jeho prostředek kněžské tyranie, prostředek tvoření stád: víru v nesmrtelnost – to jest učení o „soudu“...

 

43.

         Přeložíme-li těžiště života nikoli do života, nýbrž do „onoho světa“ – do Ničeho, – vzali jsme životu těžiště vůbec. Veliká lež osobní nesmrtelnosti ničí všechnu rozumnost, všechnu přirozenost pudu, – všechno, co je v instinktech blahodárného, co v nich podporuje život, zaručuje budoucnost, budí nyní nedůvěru. Žíti tak, že už nemá smyslu žít, to se teď stává „smyslem“ života... K čemu solidarita, k čemu ještě vděčnost za původ a předky, k čemu spolupracovat, důvěřovat, podporovat nějaké blaho obecné a mít je na zřeteli?... Toť vesměs „pokušení“, vesměs svádění z „pravé cesty“. – „Jednoho je třeba“... Aby byl každý co „nesmrtelná duše“ s každým stejného řádu, aby se v souhrnu všech bytostí směla domáhat „spása“ každého jednotlivce věčné důležitosti, aby si směli malí tichošlápkové a třičtvrtěblázni domýšlet, že jim k vůli se neustále prolamují přírodní zákony, – takové vystupňování sobectví všeho druhu do nekonečna, do nestoudnosti nelze ani s dostatečným opovržením pranýřovat. A přece děkuje křesťanství tomuto žalostnému lichocení osobní ješitnosti za své vítězství, – přemluvilo tím na svou stranu právě všechno nezdařilé, odbojně naladěné, všechno, co špatně pochodilo, všechny vyvrhele a spodinu lidstva. „Spása duše“ – aby bylo rozumět: „svět se točí okolo mne“... Jed učení „rovná práva všem“ – křesťanství jej rozselo nejzásadněji; křesťanství zvedlo z nejtajnějších koutů špatných instinktů válku na život a na smrt proti každému citu úcty a distance mezi člověkem a člověkem, to jest proti předpokladu každého zvýšení, každého vzrůstu kultury, – ukovalo si z resentimentu mas hlavní zbraň proti nám, proti všemu vznešenému, radostnému, velkodušnému na této zemi, proti našemu štěstí na zemi... Nesmrtelnost, přiznaná každému Petru či Pavlovi, byla dosud největším, nejzlovolnějším atentátem na vznešené lidství. – A nepodceňujme, co osudného se vplížilo z křesťanství až do politiky! Nikdo už dnes nemá odvahy k výsadám, k právům pána, k citu úcty před sebou a sobě rovnými, – k patosu distance... Naše politika stůně tímto nedostatkem odvahy! – Aristokratismus smýšlení byl nejpodzemněji podkopán lží o rovnosti duší; a dělá-li víra v „nadpráví nejpočetnějších“ revoluce a bude-li je dělat, – je to křesťanství, nebudiž o tom pochybnosti, jsou to křesťanské úsudky hodnotní, které každá revoluce jen překládá do krve a zločinu! Křesťanství je povstání všeho, co se plazí po zemi, proti tomu, co má výši: evangelium „nízkých“ dělá nízkým...

 

44.

         Evangelia jsou neocenitelná co svědectví nezadržitelné již korupce uvnitř první obce. Co Pavel později dovedl do konce s cynismem rabínského logika, byl přesto jen úpadkový proces, jenž začal smrtí vykupitelovou. – Tato evangelia nelze ani dost obezřele číst; mají své obtíže za každým slovem. Doznávám, bude mi to přičteno k dobru, že právě tím jsou psychologovi rozkoší prvého řádu, – jakožto protiklad veškeré naivní zkaženosti, jakožto rafinovanost par excellence, jakožto mistrovství v psychologické zkaženosti. Evangelia jsou svět pro sebe. Bible vůbec nesnese srovnání. Jsme mezi Židy: první hledisko, abychom tu zcela neztratili nit. Přetvářka do „svatosti“, nabývající tu přímo geniálnosti, nikdy jindy mezi knihami a lidmi ani přibližně nedostižená, toto umění falšovat slova i gesta, není nahodilostí nějakého jednotlivého nadání, nějaké výjimečné povahy. K tomu je třeba rasy. V křesťanství, v umění to posvátně lháti, dospívá celé židovství, několikastoletý židovský nejvážnější výcvik a technika nejvyššího mistrovství. Křesťan, tato ultima ratio lži, toť zase Žid – Žid na třetí... Zásadní vůle používat jen pojmů, postojů, které jsou dokázány z praxe kněžské, instinktivní odmítání každé jiné praxe, každé jiné perspektivy hodnotní a užitkové – to není jen tradice, to je dědictví: jenom kde to je dědictví, působí to jako příroda. Celé lidstvo, dokonce nejlepší hlavy nejlepších dob (vyjma jedinou, která snad ani není lidská –) se daly oklamat. Evangelium se četlo co kniha nevinnosti... nemalý to pokyn, jak mistrné herectví tu hrálo. – Ovšem: kdybychom je mohli vidět, byť jen letmo, všechny tyto podivné tichošlápky a umělé světce, byl by tomu konec – a právě proto, že nečtu ani slova, abych neviděl gest, udělám jim konec... Nesnesu na nich jistý způsob, jak zvedají oči. – Naštěstí jsou knihy naprosté většině lidí pouze literaturou - - Nesmíme se dát ošálit: říkají „nesuďte!“, ale posílají do pekel všechno, co jim stojí v cestě. Dávajíce soudit bohu, soudí sami; oslavujíce boha, oslavují samy sebe; požadujíce ctnosti, jichž jsou právě schopni – ba více, jichž potřebují, aby se vůbec udrželi navrchu, – dodávají si velikého zdání zápolení o ctnost, boje o vládu ctnosti. „Žijeme, umíráme, obětujeme se za dobro“ (– za „pravdu“, „světlo“, za „království boží“): vpravdě činí, čeho nemohou nechat. Protlačujíce se, jako činí pokrytci, sedíce v koutech, živoříce co stín ve stínu, dělají si z toho povinnost: povinností se jim jeví život v pokoře, pokorou dává o důkaz více zbožnosti... Ó té pokorné, cudné, milosrdné prolhanosti! „Za nás nechť ctnost sama vydá svědectví“... Čtěte evangelia jakožto knihy svádění morálkou: tito malí lidé zabavili morálku pro sebe, – vědí, jak tomu je s morálkou! Morálkou lze lidstvo nejlépe vodit za nos! – Skutečnost je taková, že si zde hraje nejuvědomělejší domýšlivost vyvolenců na skromnost: jednou provždy postavili sebe, „obec“, „dobré a spravedlivé“ na stranu jednu, na stranu „pravdy“ – a zbytek, „svět“, na stranu druhou... To bylo nejosudnější velikášství, jaké dosud na této zemi bylo: malé pokrytecké a lhářské zrůdy počaly zabírat pro sebe pojmy „bůh“, „pravda“, „světlo“, „duch“, „láska“, „moudrost“, „život“, jako by to byla jejich synonyma[64], aby tím proti sobě vymezili „svět“, malí superlativní Židé, zralí pro každý blázinec, obrátili vůbec hodnoty podle sebe, jako by teprve „křesťan“ byl smyslem, solí, měrou, také posledním soudem všeho ostatního... Celý tento neblahý osud byl umožněn jedině tím, že ve světě už byl příbuzný, rasově příbuzný druh velikášství, velikášství židovské: jakmile se jednou rozevřela propast mezi Židy a židovskými křesťany, nezbylo těmto nic jiného, než aby použili týchž procedur sebezachování, k nimž radil židovský instinkt, právě proti Židům, kdežto Židé jich užívali dosud pouze proti všemu nežidovskému. Křesťan je pouze žid „svobodnějšího“ vyznání. –

 

45.

         Podám několik ukázek toho, co si tito malí vzali do hlavy, co svému mistru vložili do úst: vesměs zpovědi „krásných duší“. –[65]

         „A kdož by koli vás nepřijali ani vás neposlouchali, vyjdouce odtud vyražte prach z noh svých na svědectví jim; amen, pravím vám, lehčeji bude Sodomským a Gomorským v den soudný než městu tomu.“ (Marek 6, 11.) – Jak evangelické!

         „A kdož by koli pohoršil jednoho z těchto maličkých, věřících ve mne, mnohem by mu lépe bylo, aby byl zavěšen na hrdlo jeho žernov mlýnský a vržen byl do moře. (Marek 9, 42.) – Jak evangelické!...

         „A jestli by tě oko tvé horšilo, vylup je; lépeť jest tobě jednookému vjíti do království Božího, nežli obě oči majícímu uvrženu býti do ohně pekelného; kdež červ jejich neumírá a oheň nehasne.“ (Marek 9, 47, 48.) – Není míněno právě oko...

         „Amen, pravím vám, žeť jsou někteří ze stojících tuto, kteříž neokusí smrti, až i uzří království Boží přicházející v moci.“ (Marek 9, 1.) – Dobře, lve, zalhal sis...

         „Chce-li kdo za mnou přijíti, zapři sebe sám a vezmi kříž svůj a následuj mne. Neboť...“ (Poznámka psychologova. Křesťanskou morálku vyvracejí její Neboť: její „důvody“ vyvracejí, – tak je to křesťanské.) (Marek 8, 34.)

         „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno.“ (Matouš 7, 1.) – Jaký pojem spravedlnosti, „spravedlivého“ soudce!...

         „Nebo milujete-li ty, kdož vás milují, jakou odměnu máte? Zdaliž i publikáni téhož nečiní? A budete-li pozdravovati toliko bratří svých, což obzvláštního činíte? Však i publikáni to činí.“ (Matouš 5, 46.) – Princip křesťanské lásky: chce být nakonec dobře zaplacena...

         „Jestliže pak neodpustíte lidem pádů jejich, aniž Otec váš odpustí vám pádů vašich.“ (Matouš 6, 15.) – Což velmi kompromituje uvedeného „otce“...

         „Ale hledejte nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Matouš 6, 33.) – Toto vše: totiž strava, oděv, veškerá potřeba životní. Omyl, skromně řečeno... Krátce předtím se Bůh ukazuje co krejčí, aspoň v jistých případech...

         „Radujte se v ten den a veselte se, nebo aj, odplata vaše mnohá bude v nebesích. Takť zajisté činívali prorokům otcové jejich.“ (Lukáš 6, 23.) – Nestydatá sebranka! Přirovnává se už k prorokům...

         „Zdaliž nevíte, že chrám Boží jste a Duch Boží ve vás přebývá? Jestližeť kdo chrámu Božího poskvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy.“ (Pavel, 1. ep. Korintským 3, 16.) – Něčím takovým nelze ani dost pohrdat...

         „Nevíte-liž, že svatí svět souditi budou? I poněvadž od vás souzen má býti svět: kterakž nehodni jste, těch nejmenších věcí rozsuzovati?“ (Pavel, 1. ep. Korintským 6, 2.) – Pohříchu to nejsou jen slova někoho, kdo patří do blázince... Tento strašlivý podvodník pokračuje doslova: „Zdaliž nevíte, že anděly souditi budeme? Co pak tyto časné věci?“...

         „Zdaliž Bůh neobrátil moudrosti tohoto světa v bláznovství? Nebo když v moudrosti Boží svět nepoznal skrze moudrost Boha, zalíbilo se Bohu skrze bláznové kázání spasiti věřící...; nemnozí moudří podle těla, nemnozí mocní, nemnozí urození povoláni jsou. Ale což bláznivého jest u světa, to vyvolil Bůh, aby zahanbil moudré; a to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil silné; a neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, anobrž kteréž nejsou, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil. Proto, aby se nechlubilo před obličejem jeho žádné tělo.“ (Pavel, 1. ep. Korintským 1, 20 nn.) – Kdo chce rozuměti tomuto místu, svědectví to prvého řádu pro psychologii každé čandalské morálky, nechť přečte první pojednání mé Genealogie morálky: v ní byl poprvé na světlo vynesen protiklad vznešené morálky a morálky čandalské, zrozené z resentimentu a bezmocné msty. Pavel byl největší ze všech apoštolů pomsty...

 

46.

         - Co z toho plyne? Že je dobře obléci rukavice, čteme-li Nový zákon. Blízkost tolika nečistoty téměř k tomu nutí. „Prvotní křesťany“ bychom si stejně pro styk nevybrali jako polské židy: ne že by proti nim bylo třeba i jenom námitky... Jedni i druzí páchnou. Marně jsem slídil v Novém zákoně i jen po jediném sympatickém rysu; není v něm nic, co by bylo svobodné, dobrotivé, prostosrdečné, poctivé. Lidskost se tu ještě ani nepočala, – instinkty čistotnosti chybí... Jsou jen špatné instinkty v Novém zákoně, není odvahy ani k těmto špatným instinktům. Všechno v něm je zbabělost, je zavírání očí a sebeklam. Každá kniha se zdá čistotnou po přečtení Nového zákona: četl jsem, abych dal příklad, s rozkoší bezprostředně po Pavlovi nejpůvabnějšího, nejnevázanějšího posměváčka Petronia, o němž by se dalo říci, co psal Domenico Boccaccio[66] vévodovi z Parmy[67] o Cesarovi Borgovi: „è tutto festo“ – nesmrtelně zdráv, nesmrtelně jarý a zdařilý... Tito malí svatoušci se totiž přepočítávají v hlavní věci. Útočí, ale všemu, nač útočí, se tím dostává vyznamenání. Koho napadne nějaký „prvotní křesťan“, toho nepošpiní... Naopak: je to čest, mít proti sobě „prvotní křesťany“. Čteme Nový zákon nikoli bez záliby v tom, s čím se v něm špatně nakládá, – ani nemluvě o „moudrosti tohoto světa“, kterou se drzý chvastoun marně pokouší zhanobit „bláznovým kázáním“... Ale i farizejci a zákoníci mají svůj prospěch z takových protivníků: jistě už za něco stáli, když byli tak neslušně nenáviděni. Pokrytectví – to by tak byla výčitka, kterou by směli dělat „prvotní křesťané“! Koneckonců byli to privilegovaní: to stačí, čandalská nenávist nepotřebuje jiných důvodů. „Prvotní křesťan“ – obávám se, že i „poslední křesťan“, jehož se snad ještě dožiji – je z nejspodnějšího instinktu povstalcem proti všemu privilegovanému, – žije, bojuje, vždy za „rovná práva“... Přihlédneme-li blíže, nemá volby. Chce-li kdo být, pro svou osobu, „vyvoleným Páně“ – nebo „chrámem Páně“, nebo „soudcem nad anděly“, – pak je každý jiný princip výběru, například podle poctivosti, podle ducha, podle mužnosti a hrdosti, podle krásy a svobody srdce, prostě „světem“, – vtělením zla... Morálka: každé slovo v ústech „prvotního křesťana“ je lež, každé jednání, jež koná, je zvrácenost instinktů, – všechny jeho hodnoty, všechny jeho cíle jsou škodlivé, ale koho nenávidí, co nenávidí, to je hodnotné... Křesťan, zvláště kněžský křesťan, je kritériem hodnot. – Mám ještě říci, že se v celém Novém zákoně vyskytuje jen jediná postava, již jest ctíti? Pilatus[68], římský místodržitel. Aby vážně pojímal tahanici mezi Židy – k tomu se nepřemůže. O Žida více nebo méně – co na tom?... Povznesený výsměch Římana, před nímž se nestoudně zneužívá slova „pravda“, obohatil Nový zákon o jediné slovo, jež má cenu, – které jest jeho kritikou, přímo jeho zničením: „Co je pravda!“...

 

47.

         - Co nás odděluje, není to, že nenalézáme boha ani v dějinách, ani v přírodě, ani za přírodou, nýbrž že vidíme v tom, co bylo božsky uctíváno, nikoli něco „božského“, nýbrž něco ubohého, absurdního, škodlivého, nikoli jen omyl, nýbrž zločin na životě... Popíráme boha jakožto boha... Kdyby nám dokázali tohoto boha křesťanů, ještě méně bychom dovedli v něco věřit. – Řečeno formulí: deus qualem Paulus creavit, dei negatio.[69] – Náboženství, které se, jako křesťanství, nedotýká v žádném bodě skutečnosti, které ihned padá, jakmile skutečnost dojde i jen v jediném bodě práva, musí po právu být na smrt nepřítelem „moudrosti světské“, to jest vědě, – schválí všechny prostředky, jimiž může být otrávena, pomluvena, ve špatnou pověst uvedena kázeň ducha, ryzost a přísnost ve věcech svědomí ducha, vznešená chladnost a svoboda ducha. „Víra“ v podobě imperativu, toť veto proti vědě – in praxi lež za každou cenu... Pavel[70] pochopil, že lži – že „víry“ bylo třeba; církev zase později pochopila Pavla. – Onen „bůh“, jejž si Pavel vynalezl, bůh, jenž „vniveč obrací“ „moudrost světskou“ (v užším smyslu obě veliké odpůrkyně veškeré pověry, filologii a medicínu[71]), toť ve skutečnosti jen tolik, že Pavel sám se rezolutně rozhodl k tomu: zvát svou vlastní vůli „bohem“, tórou, to je arcižidovské. Pavel chce vniveč obrátit „moudrost světskou“: jeho nepřáteli jsou dobří filologové a lékaři alexandrinského školení, – proti nim zvedl válku. Opravdu, člověk není filologem a lékařem, aby nebyl spolu také Antikristem. Kdo je filolog, vidí totiž za „svaté knihy“, kdo je lékař, vidí za fyziologickou sešlost typického křesťana. Lékař řekne „nevyléčitelné“, filolog řekne „podvod“...

 

48.

         - Rozuměl vůbec někdo slavné historii, která stojí na počátku bible, – jak pekelnou hrůzu měl bůh z vědy?... Nikdo jí nerozuměl. Tato kniha kněžská, par excellence, počíná se, po právu, velikou vnitřní potíží knězovou: on má jen jediné veliké nebezpečí, tudíž má „bůh“ jen jediné veliké nebezpečí. –

         Starý bůh, zcela „duch“, zcela velekněz, dokonalost sama, prochází se ve své zahradě: jenže se nudí. Proti nudě i bozi marně bojují. Co učiní? Vynajde člověka, – člověk je zábavný... Leč ejhle, i člověk se nudí. Slitování boží nad jedinou bědou, kterou mají všechny ráje, nezná mezí: stvořil vbrzku ještě jiná zvířata. První chyba, jíž se bůh dopustil: člověk neshledal zvířata zábavnými, – panoval jim, nechtěl ani být „zvířetem“. – Tudíž stvořil bůh ženu. A vskutku, dlouhé chvíli byl nyní konec – ale také ještě jiným věcem! Žena byla druhá chyba, jíž se bůh dopustil. – „Žena je svou podstatou had, Heva“[72] – to ví každý kněz; „od ženy pochází každé neštěstí ve světě“ – to ví rovněž každý kněz. „Tudíž pochází od ní také věda“... Teprve ženou se naučil člověk okoušeti ze stromu poznání. – Co se stalo? Na starého boha padla pekelná hrůza. Člověk sám se stal jeho největší chybou, bůh si stvořil rivala, věda činí bohorovným, – je konec kněžím a bohům, stane-li se člověk vědeckým! – Morálka: věda je vtělení všeho zakázaného, – jedině ona je zakázána. Věda je první hřích, zárodek všeho hříchu, dědičný hřích. Jen toto je morálka. – „Nemáš poznati“: – ostatní z toho plyne. – Pekelná hrůza nezabránila bohu, aby nebyl chytrým. Jak se bránit vědě? To se mu nadlouho stalo hlavním problémem. Odpověď: pryč z ráje s člověkem! Štěstí, zahálka přivádí k myšlení, – všechny myšlenky jsou špatné myšlenky... Člověk nemá myslit. – A „vtělený kněz“ vynalézá bídu, smrt, nebezpečí života v těhotenství, strázeň všeho druhu, stáří, lopotu, především nemoc, – vesměs prostředky v boji s vědou! Bída nedovoluje člověku, aby myslil... A přesto! Hrůza! Dílo poznání se vypíná do výše, ztékajíc nebesa, chystajíc soumrak bohům, – co počít! – Starý bůh vynalézá válku, rozdělí národy, učiní, aby se lidé navzájem ničili (– kněží vždycky potřebovali války...). Válka – mimo jiné veliký kazimír vědy! – Neuvěřitelné! Poznání, emancipace od kněze, přibývá i navzdory válkám. – I vzejde starému bohu poslední rozhodnutí: „Člověk se stal vědeckým – nic naplat, musíme ho utopit!“...

 

49.

         - Bylo mi porozuměno. Začátek bible obsahuje celou psychologii kněze. – Kněz zná jen jedno veliké nebezpečí: to je věda, – zdravé ponětí o příčině a následku. Ale vědě se daří celkem jen za šťastných poměrů, – je třeba míti času, míti ducha nazbyt, aby došlo k „poznání“... „Tudíž je třeba učinit člověka nešťastným“, to byla vždycky logika kněží. Lze již uhodnout, co se tím teprve dostalo, podle této logiky, na svět: – „hřích“... Pojem viny a trestu, celý „mravní řád světa“ byl vynalezen proti vědě – proti tomu, aby se člověk odpoutal od kněze... Člověk nemá hledět ven, má hledět do sebe; nemá vidět chytře a opatrně, jako někdo, kdo se učí, do věcí, nemá vůbec vidět: má trpět... A má trpěti tak, aby vždy potřeboval kněze. – Pryč s lékaři! Spasitele je třeba. – Pojem viny a trestu, v to čítaje učení o „milosti“, o „vykoupení“, o „odpuštění“ – lži skrz naskrz a beze vší psychologické reality – jsou vynalezeny, aby zničily lidský smysl pro příčiny: jsou atentátem na pojem příčiny a účinku! – A nikoli atentát pěstí, nožem, s poctivostí v nenávisti i lásce! Nýbrž z nejzbabělejších, nejlstivějších, nejnižších instinktů! Kněžský atentát! Příživnický atentát! Vampýrství bledých podzemních upírů!... Nejsou-li již přirozené následky nějakého činu „přirozenými“, nýbrž myslí-li se, že jsou způsobeny pojmovými strašidly pověry, „bohem“, „duchy“, „dušemi“, že jsou pouze „morálními“ důsledky, že jsou odměnou, trestem, pokynem, výchovným prostředkem, pak je zničen předpoklad poznání, – pak byl na lidstvu spáchán největší zločin. – Hřích, ještě jednou to říkám, tato forma lidského sebeprznění par excellence, je vynalezen, aby znemožnil vědu, kulturu, každé povýšení a povznesenost člověka; kněz panuje vynálezem hříchu.

 

50.

         - Neodpustím si na tomto místě psychologii „víry“ „věřících“, a to ve prospěch, jakož se sluší, právě „věřících“. Není-li ještě dnes nedostatek takových, kteří nevědí, do jaké míry je neslušné být „věřícím“ – čili příznak dekadence, zlomené vůle k životu –, zítra již to vědět budou. Můj hlas dosáhne i nedoslýchavých. – Zdá se, nepřeslechl-li jsem se arci, že je mezi křesťany jakési kritérium pravdy, jež se nazývá „důkazem síly“. „Víra dává blaženství: tudíž je pravdivá.“ – Dalo by se tu především namítnout, že právě to, že víra dává blaženství, není dokázáno, nýbrž jen slíbeno: blaženství vázáno na podmínku „víry“, – člověk má dojít blaženství, protože věří... Ale že skutečně nastane, co kněz slibuje věřícímu pro onen svět, nepřístupný jakékoli kontrole, čím to by se dalo dokázat? – Domnělý „důkaz síly“ je tedy v podstatě zase jen víra, že se dostaví účinek, který si od víry slibujeme. Řečeno formulí: „věřím, že víra dává blaženství; – tudíž je pravdivá.“ Ale tím jsme již u konce. Toto „tudíž“, toť absurdnost sama kritériem pravdy. – Ale dejme tomu, s jistou povolností, že je dokázáno, že víra dává blaženství (– že to není jen přání, není jen slíbeno trochu podezřelými ústy knězovými): bylo by kdy blaženství – odborněji řečeno, rozkoš – důkazem pravdy? Tak naprosto jím není, že mluví-li pocity rozkoše do otázky: „co je pravda?“, podává to téměř protidůkaz, rozhodně však to budí nejvyšší podezření proti „pravdě“. Důkaz „rozkoše“ je důkazem pro „rozkoš“, – nic víc; odkud u všech všudy by bylo jisto, že by zrovna pravdivé soudy působily více radosti nežli nepravdivé a že by podle jakési prestabilizované harmonie nutně přivodily příjemné pocity? – Zkušenost všech přísných, všech hluboce založených duchů učí, že je tomu naopak. Každou píď pravdy musil člověk sám na sobě vydobýt, musil za to vydat všanc všechno, na čem jinak lpí srdce, naše láska, naše důvěra v život. Je k tomu třeba velikosti duše: služba pravdě je služba nejtvrdší. – Copak znamená být poctivým ve věcech ducha? Být přísným na vlastní srdce, pohrdat „krásnými city“, dělat si svědomí z každého Ano a Ne! – Víra dává blaženství: tudíž lže...

 

51.

         Že víra za jistých okolností dává blaženství, že blaženství ještě nedělá z utkvělé myšlenky pravdivou myšlenku, že víra hory nepřenáší, že je však nanáší, kde jich není: letmá obchůzka blázincem o tom poučí sdostatek. Nepoučí ovšem kněze: neboť ten popírá instinktivně, že nemoc je nemocí, blázinec blázincem. Křesťanství potřebuje nemoc, asi jako helénství potřebuje nadbytek zdraví, – udělat nemocným, toť vlastní úmysl v pozadí celé soustavy léčebných procedur církve. A církev sama – není jí katolický blázinec vrcholným ideálem? – Není jí země vůbec blázincem? – Náboženský člověk, jak ho chce církev, je typický dekadent; doba, kdy náboženská krize opanuje některý národ, je vždy znamenána nervovými epidemiemi; „vnitřní svět“ náboženského člověka se podobá k nerozeznání „vnitřnímu světu“ lidí předrážděných a vyčerpaných; „nejvyšší“ stavy, které vyvěsilo křesťanství jako hodnoty všech hodnot nad lidstvem, jsou epileptoidní formy, – církev svatořečila in maiorem dei honorem[73] jen blázny nebo veliké podvodníky... Dovolil jsem si jednou označit celý křesťanský trénink pokání a vykoupení (studuje se dnes nejlépe v Anglii) za metodicky zplozenou folie circulaire[74], ovšemže na půdě k tomu již připravené, to jest důkladně morbidní. Není nikomu dáno na vůli stát se křesťanem: nelze být na křesťanství „obrácen“, – je třeba být k tomu sdostatek chorým... My ostatní, kdo máme odvahu ke zdraví a také k pohrdání, jak my smíme pohrdat náboženstvím, jež učilo nerozumět tělu! Jež se nechce zbavit pověry o duši! Jež dělá z nedostatečné výživy „zásluhu“! Jež potírá zdraví, jako by potíralo nepřítele, ďábla, pokušení! Jež si namlouvalo, že je možno nosit „dokonalou duši“ v těle rovném zdechlině, a jež si k tomu potřebovalo upravit nový pojem „dokonalosti“, bledou, chorobnou, idioticky blouznivou bytost, tak zvanou „svatost“, – svatost, pouhá to řada příznaků těla zchudlého, enervovaného, nevyléčitelně zkaženého!... Křesťanské hnutí je jakožto hnutí evropské předem souhrnným hnutím lidského braku a spodiny všeho druhu (jež chce křesťanstvím dosíci moci). Nevyjadřuje úpadek určité rasy, je to shluk dekadenčních forem, které se odevšad k sobě tlačí a hledají. Co umožnilo křesťanství, není, jak se myslí, korupce vlastního starověku, vznešeného starověku: nelze ani dosti tvrdě odporovat učenému idiotství, které ještě dnes něco takového tvrdí. – V době, kdy se pokřestily choré, zkažené čandalské vrstvy v celém impériu, byl tu právě protichůdný typ, vznešenost, ve své nejkrásnější a nejzralejší podobě. Veliký počet opanoval pole; demokratismus křesťanských instinktů zvítězil... Křesťanství nebylo „národní“, nebylo podmíněno rasou, – obracelo se na vyděděnce života všeho druhu, mělo své spojence všude. Křesťanství má na dně zákeřnou mstivost nemocných, instinkt namířený proti zdravým, proti zdraví. Všechno zdařilé, hrdé, svévolné, především krása bolí je do uší a do očí. Ještě jednou připomínám neocenitelné slovo Pavlovo: „Což jest u světa mdlé, což bláznivého jest u světa, neurozené u světa a za nic položené, vyvolil bůh“: to byla formule, in hoc signo[75] zvítězila dekadence. – Bůh na kříži – nerozumějí lidé stále ještě strašlivé záludnosti tohoto symbolu? – Všechno, co trpí, všechno, co visí na kříži, je božské... My všichni visíme na kříži, tudíž my jsme božští... My jediní jsme božští... Křesťanství bylo vítězstvím, vznešenější smýšlení na něm ztroskotalo, – křesťanství bylo dosud největším neštěstím lidstva. –

 

52.

         Křesťanství potírá také veškerou zdařilost ducha, – hodí se mu jen chorý rozum co rozum křesťanský, straní všemu idiotickému, vynáší klatbu na „ducha“, na pýchu zdravého ducha. Protože choroba patří k podstatě křesťanství, musí být i typicky křesťanský stav, „víra“, formou choroby, musí církev odmítnout všechny přímé, poctivé, vědecké cesty k poznání jakožto cesty zakázané. Už pochybnost je hřích... Naprostý nedostatek psychologické čistotnosti u kněze – prozrazující se pohledem – je následkem dekadence, – je třeba pozorovat hysterické ženštiny, z druhé strany rachitické děti se zřetelem na to, jak pravidelně je výrazem dekadence instinktivní falešnost, záliba ve lhaní, aby se lhalo, neschopnost přímých pohledů a kroků. „Víra“ znamená nechtít vědět, co je pravda. Pietista, kněz obojího pohlaví, je falešný, protože je chorý: jeho instinkt žádá, aby se pravda v žádném bodě nedomohla práva. „Co činí chorým, je dobré; co pochází z plnosti, z nadbytku, z moci, je zlé“: tak cítí věřící. Předurčenost ke lži – z toho uhodnu každého předurčeného teologa. – Jiným znakem teologa je jeho neschopnost k filologii. Filologií tu má být rozuměno, ve smyslu velmi obecném, umění dobře číst, – umět vyčíst fakta, aniž je zfalšujeme interpretací, aniž ztratíme touhou po pochopení opatrnost, trpělivost, jemnost. Filologie jakožto efexis[76] v interpretaci: ať už jde o knihy, o novinky denního tisku, o osudy nebo fakta povětrnostní, – ani nemluvě o „spáse duše“... Způsob, jak vykládá teolog, jedno zda v Berlíně či v Římě, z vyššího osvětlení žalmů Davidových „slovo písma“ nebo něco, co prožil, například vítězství vojska své vlasti, je vždycky tak smělý, že se filolog z toho chytá stropu. A co si teprve počne, když si pietisté[77] a jiné švábské krávy upravují ubohou všednost a zatuchlost svého života „prstem božím“ v zázrak „milosti“, „prozřetelnosti“, „spásných zkušeností“! Nejskromnější vynaložení ducha, abych neřekl slušnosti, musilo by přece tyto interprety přivést k tomu, aby se přesvědčili, jak naprosto dětinské a nedůstojné je takové zneužívání božské pohotovosti. Při sebemenší míře zbožnosti v těle měl by nám být bůh, jenž vyléčí v pravý čas rýmu nebo jenž nám dá vstoupit do vozu v okamžiku, kdy se strhne veliký déšť, bohem tak absurdním, že by bylo třeba ho zrušit, i kdyby existoval. Bůh služebníkem, listonošem, pranostikářem – v podstatě slovo pro nejhloupější druh všech náhod... „Božská prozřetelnost“, jak v ni ještě dnes věří přibližně každý třetí člověk ve „vzdělaném Německu“, byla by námitkou proti bohu, nad niž by nebylo ani možno vymyslit silnější. A na každý pád je námitkou proti Němcům!...

 

53.

         - Že mučedníci něco dokazují pro pravdivost nějaké věci, v tom je tak málo pravdy, že bych popíral, že kdy jaký mučedník měl něco společného s pravdou. Tónem, jímž mučedník hází světu na hlavu, co považuje za pravdu, projevuje se už tak nízký stupeň intelektuální poctivosti, taková tupost v otázce „pravdy“, že není nikdy třeba mučedníka vyvracet. Pravda není nic, co by jeden měl a jiný neměl: tak mohou o pravdě smýšlet leda sedláci nebo apoštolové sedláků: jako Luther. Můžeme být jisti, že ve věcech ducha stále vzrůstá podle stupně svědomitosti skromnost, uskromnění v tomto bodě. Vyznat se v patero věcech a odmítnout jemnou rukou, že kromě toho něco víme... „Pravda“, jak slovu rozumí každý prorok, každý sektář, každý volnomyšlenkář, každý socialista[78], každý církevník, je dokonalý důkaz, že se ještě ani nezapočalo s onou kázní ducha a sebepřemáháním, jichž je třeba k nalezení nějaké malé, sebemenší pravdy. – Mučednické smrti byly, mimochodem řečeno, velikým neštěstím v dějinách: sváděly... Závěr všech idiotů, v to čítaje ženu a lid, že něco jest na věci, za kterou někdo jde na smrt (nebo jež dokonce jako prvotní křesťanství vyvolává epidemickou touhu po smrti), – tento závěr se stal nevýslovnou brzdou zkoumání, duchu zkoumání a opatrnosti... Mučedníci škodili pravdě... I dnes ještě stačí jen krutost pronásledování, aby dala sektářství o sobě sebelhostejnějšímu ctihodné jméno. – Jakže? Mění to něco na hodnotě nějaké věci, že někdo za ni položí život? – Omyl, jenž se stane ctihodným, je omyl, jenž má o svůdné kouzlo víc: myslíte, že bychom vám dali, vy páni teologové, příležitost dělat mučedníky své lži? – Lze vyvrátit věc tím, že ji dáme uctivě k ledu, – taktéž lze vyvrátit teology... Právě to byla světodějná hloupost všech pronásledovatelů, že dodali věci protivníků zdání ctihodnosti, – že jí dali darem fascinaci mučednictví... Žena ještě dnes klečí na kolenou před omylem, protože jí řekli, že někdo za něj zemřel na kříži. Cožpak kříž je argument? – Leč o tom všem pronesl jeden jediný slovo, jehož by bylo bývalo zapotřebí od tisíců let, – Zarathustra.

         Znamení krvavá psali na cestu, kterou kráčeli, a jejich pošetilost kázala, že krví se dokazuje pravda.

         Krev je však pravdy nejhorším svědkem; krví se otráví též nejčistší učení a zvrhne se v blud a nenávist srdcí.

         A jde-li kdo ohněm za své učení, – co tím dokáže! Žádoucnější je věru, aby z vlastního žáru vlastní učení vzcházelo!

 

54.

         Nedejme se zmásti: velicí duchové jsou skeptici. Zarathustra je skeptik. Síla, svoboda ze síly a z nadbytku síly ducha se dokazuje skepsí. Lidé pevného přesvědčení nepadají vůbec na váhu, jde-li zásadně o hodnotu a nehodnotu. Přesvědčení jsou žaláře. Nevidí dost do dáli, nevidí pod sebe: ale aby kdo směl mluvit do hodnoty a nehodnoty, musí vidět pět set přesvědčení pod sebou, – vidět za sebou... Duch, jenž chce něco velikého, jenž i prostředky k tomu chce, je nutně skeptikem. Být svoboden od přesvědčení všeho druhu, moci svobodně hledět, to patří k síle... Veliká vášeň, základ a moc jeho bytí, ještě osvícenější, ještě despotičtější, nežli je takový duch sám, zabírá celý jeho intelekt; zbavuje ho skrupulí; dodává mu odvahy dokonce k nesvatým prostředkům; dopřává mu za jistých okolností přesvědčení. Přesvědčení prostředkem: mnohého lze dosíci jen pomocí nějakého přesvědčení. Veliká vášeň potřebuje, spotřebuje přesvědčení, nepodrobuje se jim, – je si vědoma své suverenity. – Naopak: potřeba víry, něčeho nepodmíněného, jde-li o Ano a Ne, carlylismus[79], bude-li mi prominuto toto slovo, je potřebou slabosti. Člověk víry, „věřící“ všeho druhu, je nutně člověk závislý, – takový, jenž nemůže sebe dosadit za účel, jenž vůbec nemůže sám ze sebe účely vytyčit. „Věřící“ nepatří sobě, může být jen prostředkem, musí být spotřebován, potřebuje někoho, kdo ho spotřebuje. Jeho instinkt vzdává největší poctu morálce odosobnění: k ní ho přemlouvá všechno, jeho chytrost, jeho zkušenost, jeho marnivost. Víra všeho druhu je sama výrazem odosobnění, sebeodcizení... Uvážíme-li, jak nezbytný je většině lidí regulativ, který je zvenčí váže a zpevňuje, jak je nátlak, otroctví ve vyšším smyslu, jedinou a poslední podmínkou, za které prospívá člověk slabší vůle, zvláště pak žena: pak porozumíme také přesvědčení, „víře“. Člověk s přesvědčením má v něm svou páteř. Nevidět mnoho věcí, nebýt v žádném bodě nezaujat, být skrz naskrz straníkem, mít přísnou a nutnou optiku všech hodnot – toto jediné působí, že takový druh člověka vůbec trvá. Ale tím je protikladem, antagonistou všeho pravdivého, – pravdy... Věřícímu není dáno na vůli, aby vůbec měl svědomí pro otázku „pravda“ a „nepravda“: být na tomto místě poctivým bylo by ihned jeho záhubou. Patologická podmíněnost jeho optiky dělá z přesvědčeného člověka fanatika – Savonarola[80], Luther, Rousseau[81], Robespierre[82], Saint-Simon[83] –, typ protichůdný duchu silnému, osvobodivšímu se. Ale veliký postoj těchto chorých duchů, těchto epileptiků pojmu, působí na veliké davy, – fanatikové jsou pitoreskní, lidstvo raději vidí gesta, než aby slyšelo důvody.

 

55.

         O krok dále v psychologii přesvědčení, „víry“. Dávno již jsem dával na uváženou, nejsou-li lidská přesvědčení nebezpečnějšími nepřáteli nežli lži („Lidské, příliš lidské“ I, aforismus 54 a 483). Tentokrát hodlám dát rozhodující otázku: je vůbec protiklad mezi lží a přesvědčením? – Všechen svět tomu věří; ale čemu nevěří všechen svět! – Každé přesvědčení má své dějiny, své průpravné formy, své pokusy a omyly: stává se přesvědčením, když jím dlouho nebylo, když jím ještě déle sotva bylo. Jakže? Nemohla by být mezi těmito embryonálními formami přesvědčení také lež? – Někdy je třeba jen výměny osob: v synu se stává přesvědčením, co v otci ještě bylo lží. – Nazývám lží: nechtít něco vidět, co vidíme, nechtít něco tak vidět, jak to vidíme: nepadá na váhu, dojde-li ke lži před svědky nebo beze svědků. Nejobyčejnější lež je ta, jíž člověk obelhává sama sebe; obelhávat jiné je poměrně výjimečný případ. – Nuže, nechtít vidět, co vidíme, nechtít vidět tak, jak to vidíme, toť téměř první podmínka pro všechny, kdo jsou straníky, v jakémkoli smyslu: člověk stranický se nezbytně stává lhářem. Německé dějepisectví například je přesvědčeno, že Řím znamenal despocii, že Germáni vnesli do světa ducha svobody. Jaký je rozdíl mezi tímto přesvědčením a lží? Smíme se ještě divit, mají-li z instinktu všechny strany i němečtí historikové veliká slova morálky v ústech, – že se morálka téměř udržuje tím, že ji straník všeho druhu potřebuje každou chvíli? – „Toť naše přesvědčení: vyznáváme je před celým světem, žijeme a umíráme za ně, – respekt ke všemu, co má přesvědčení!“ – Podobné věci jsem slyšel dokonce z úst antisemitů. Naopak, pánové! Antisemita se tím naprosto nestane slušnějším, že lže ze zásady... Kněží, kteří jsou v takových věcech jemnější a velmi dobře chápou námitku, jež tkví v pojmu přesvědčení, to jest v pojmu zásadní, poněvadž účelné prolhanosti, převzali od Židů tu chytrost, že vsunuli na tomto místě pojem „boha“, „vůle boží“, „zjevení božího“. Také Kant[84] se bral svým kategorickým imperativem stejnou cestou: v tom se jeho rozum stal praktickým. – Jsou otázky, kde člověku nepřísluší rozhodovat o pravdě a nepravdě; všechny nejvyšší otázky, všechny nejvyšší hodnotní problémy jsou mimo lidský rozum... Pochopit hranice rozumu, – to teprve je vpravdě filosofie... K čemu dal bůh člověku zjevení? Byl by bůh učinil něco zbytečného? Člověk nemůže sám od sebe vědět, co je dobré a zlé, proto jej bůh naučil své vůli... Morálka: kněz nelže, – není otázky „pravda“ či „nepravda“ v takových věcech, o nichž mluví kněží; tyto věci ani nedovolují lhát. Neboť aby se dalo lhát, musili bychom umět rozhodnout, co zde je pravda. Ale to právě člověk neumí; knězi je to dáno jen co troubeli božímu. – Takovýto kněžský sylogismus naprosto není jen židovský a křesťanský; právo na lež a chytrost „zjevení“ přináleží kněžskému typu, kněžím dekadenčním stejně jako kněžím pohanským (– pohany jsou všichni, kdož životu přisvědčují, jimž „bůh“ je slovem pro veliké Ano všem věcem). – „Zákon“, „vůle boží“, „svatá kniha“, „inspirace“ – vesměs slova pro podmínky, za kterých kněz dochází moci, jimiž svou moc udržuje, – tyto pojmy najdeme v základech všech kněžských organizací, všech kněžských nebo filosoficko-kněžských vládních útvarů. „Posvátná lež“ – společná Konfuciovi[85], zákoníku Manuovu[86], Mohamedovi, křesťanské církvi –: nechybí u Platóna. „Pravda je tu“: to znamená, kde se to jen ozve, kněz lže...

 

56.

         - Přijde konečně na to, za jakým účelem se lže. Že v křesťanství chybí „posvátné“ účely, toť moje námitka proti jeho prostředkům. Jen špatné účely: otrávit, potupit, popřít život, pohrdat tělem, zneuctění a sebezprznění člověka pojmem hříchu, – tudíž jsou i jeho prostředky špatné. – Čtu s opačným pocitem zákoník Manuův, dílo nevyrovnatelné duchovnosti a převahy; bylo by hříchem proti duchu i jen je jmenovat jedním dechem s biblí. Uhodneme ihned: má skutečnou filosofii za sebou, v sobě, nikoli pouze páchnoucí judain z rabínismu a pověry, – dává i nejzhýčkanějšímu psychologovi, do čeho by kousl. Abychom nezapomněli hlavní věci, základního rozdílu od každé bible: vznešené stavy, filosofové a bojovníci drží tímto zákoníkem svou ruku nad davem; všude vznešené hodnoty, cit dokonalosti, přisvědčování životu, triumfující blaženost nad sebou i nad životem, – slunce spočívá na celé knize. – Všechny věci, na nichž křesťanství vybíjí svou nevyzpytatelnou sprostotu, například plození, žena, manželství, projednávají se tu vážně, s úctou, s láskou a důvěrou. Jak se vlastně může dát dětem a ženám do rukou kniha, která obsahuje ono bídácké slovo: „Pro kurevnictví má jeden každý svou ženu, a jedna každá svého vlastního muže... je lépe ženit se než horoucnost snášet“? A smí kdo být křesťanem, pokud je vznik člověka pokřesťanštěn, to jest pošpiněn pojmem neposkvrněného početí? Neznám knihy, v níž by se říkalo ženě tolik něžných a dobrotivých věcí jako v zákoníku Manuově; tito staří šedivci a světci mají způsob zdvořilosti k ženám, jenž snad není předstižen. „Ústa ženy“ – praví se tu jednou, – „ňadra dívky, modlitba dítěte, kouř oběti jsou vždy čisté.“ Jiné místo: „Není vůbec nic čistšího nad světlo slunce, stín krávy, nad vzduch, vodu, oheň a nad dívčí dech.“ A ještě nakonec jedno místo – snad také posvátná lež –: „Všechny otvory těla nad pupkem jsou čisté, všechny pod ním jsou nečisté. Jen u dívky je čisto tělo celé.“

 

57.

         Přistihneme in flagranti[87] nesvatost křesťanských prostředků, změříme-li jednou křesťanský účel účelem zákoníku Manuova, – postavíme-li tento největší protiklad účelů do prudkého světla. Nebude kritikovi křesťanství ušetřeno, aby neuvedl křesťanství v opovržení. – Takový zákoník jako Manuův vzniká jako každý dobrý zákoník: shrnuje zkušenost, chytrost a experimentální morálku dlouhých staletí, uzavírá, netvoří už. Předpokladem kodifikace jeho druhu je poznání, že prostředky, jimiž se zjednává autorita pravdě pomalu a nákladně získané, jsou naprosto odlišné od těch, jimiž by se dokazovala. Zákoník nikdy nevypravuje o užitku, důvodech, kasuistice v předhistorii nějakého zákona: právě tím by pozbyl imperativního tónu, pozbyl by onoho „musíš“, předpokladu toho, aby se poslouchalo. Problém tkví přesně v tom. – V jistém bodě vývoje určitého národa prohlásí jeho vrstva nejosvícenější, to jest vrstva nejdál zpět i ven vyhlédající, že je uzavřena zkušenost, podle níž se má žít – to jest, podle níž se vůbec může žít. Jejím cílem je, aby dostala pod střechu sklizeň co možná bohatou a úplnou z dob experimentu a zlé zkušenosti. Čemu tudíž teď jest především zabrániti, toť další ještě experimentování, trvání plynulého stavu hodnot, zkoumání, volba, kritizování hodnot in infinitum.[88] Proti tomu je stavěna dvojitá hráz: předně zjevení, to jest tvrzení, že rozum oněch zákonů není lidského původu, že nebyl pomalu a s chybami hledán a nalezen, nýbrž, jsa božského původu, že byl pouze sdělen, celý, dokonalý, bez dějin, darem, zázrakem... Za druhé pak tradice, to jest tvrzení, že zákon trval již od pradávna, že je nepietní, že je zločinem na předcích brát jej v pochybnost. Autorita zákona je odůvodněna tezemi: bůh jej dal, předkové jej žili. – Vyšší důvod takovéto procedury spočívá v úmyslu, aby vědomí bylo krok za krokem zatlačeno od života, jenž byl uznán správným (to jest, jenž byl dokázán nesmírnou a ostře prosívanou zkušeností): takže se dosáhne dokonalého automatismu instinktu, – předpokladu to jakéhokoli mistrovství, jakékoli dokonalosti v umění života. Vytyčit zákoník po způsobu Manuově znamená přiznat napříště určitému národu nárok, aby se stal mistrem, aby se stal dokonalým, – aby nejvyšší umění života bylo jeho ambicí. K tomu musí být uveden v nevědomí: toť účel každé posvátné lži. – Pořadí kast, nejvyšší, dominující zákon je pouze sankcí přírodního pořadí, přírodní zákonitosti prvého řádu, nad níž nemá moci žádná libovůle, žádná „moderní idea“. V každé zdravé společnosti se rozestupují, navzájem se podmiňujíce, tři fyziologicky různě gravitující typy, z nichž každý má svou vlastní hygienu, svou vlastní říši práce, svůj vlastní způsob citu dokonalosti a mistrovství. Příroda, nikoli Manu, odděluje od lidí převážně duchovních i od lidí silných převážně svaly a temperamentem lidi třetí, kteří nevynikají v tom ani v onom, lidi prostřední, – tyto co veliký dav, ony co výběr. Nejvyšší kasta – říkám jim nejvzácnější – má pro svou dokonalost také výsady nejvzácnějších: k tomu patří představovat na zemi štěstí, krásu, dobrotivost. Jen nejduchovnější lidé mají dovolenu krásu, krásno vůbec: jen u nich dobrotivost není slabostí. Pulchrum est paucorum hominum[89]: dobro je výsada. Leč nic jim nemůže býti tak odepřeno jako ošklivé způsoby nebo pesimistický pohled, oko, které zošklivuje, – nebo dokonce rozhořčení nad tím, jak úhrnem vypadá svět. Rozhořčení je výsada čandalů; pesimismus taktéž. „Svět je dokonalý“ – tak dí instinkt nejduchovnějších, instinkt přisvědčující –: nedokonalost, věci všeho druhu pod námi, distance, patos distance i čandala[90] patří ještě k této dokonalosti. Lidé nejduchovnější nalézají tím, že jsou nejsilnějšími, své štěstí v tom, v čem by jiní našli záhubu: v labyrintu, v tvrdosti k sobě i k jiným, v pokusu; jejich radostí je přemáhat sebe sama: asketismus se jim stává přirozeností, potřebou, instinktem. V těžkém úkolu vidí svou výsadu; zotavení v tom, že si pohrávají břemeny, jež jiné drtí... Poznání – toť forma asketismu. – Jsou nejúctyhodnějším druhem člověka: to nevylučuje, aby nebyli nejveselejší, nejroztomilejší. Panují, nikoli protože chtějí, nýbrž protože jsou; není jim dáno na vůli, aby byli druhými. – Druzí: to jsou strážci práva, pečují o pořádek a bezpečnost, to jsou vznešení bojovníci, toť především král jakožto nejvyšší formule bojovníka, soudce a udržovatele zákona. Druzí jsou exekutivou[91] nejduchovnějších, jsou nejbližší, co k nim patří, co z nich snímá všechno, co je hrubého v práci vladařské, – jsou jejich družina, jejich pravá ruka, jejich nejlepší žactvo. – V tom všem, budiž znovu řečeno, není nic libovolného, nic „udělaného“; co je jiné, je uděláno, – pak je příroda zhanobena a zmařena... Pořadí kast, pořadí důstojnosti formuluje jen nejvyšší zákon života: odloučení těchto tří typů je nutné, aby se udržela společnost, aby se umožnily vyšší a nejvyšší typy, – nerovnost práv teprve je podmínkou, aby vůbec práva byla. – Každé právo je výsadou. V tom, jaký je, má každý také svou výsadu. Nepodceňujme výsady prostředních. Čím výše, tím více přibývá tvrdosti života, – přibývá chladu, přibývá odpovědnosti. Vysoká kultura je pyramida: může stát jenom na široké základně, předpokládá především silně a zdravě konsolidovanou prostřednost. Řemeslo, obchod, orba, věda, většina umění, jedním slovem celý souhrn činností v povolání snáší se naprosto jen s prostřední schopností a žádostí; něco takového by bylo nemístné mezi výjimkami, instinkt k tomu příslušný by odporoval jak aristokratismu, tak anarchismu. Býti užitkem veřejnosti, kolečkem, funkcí, k tomu je určení od přírody: nikoli společnost, nýbrž druh štěstí, nad nějž právě nejdou schopnosti největší většiny lidí, dělá z nich inteligentní stroje. Prostřednímu člověku je štěstí být prostředním; mistrovství v jediném, speciálnost přirozeným instinktem. Hlubšího ducha by bylo zhola nedůstojné, aby viděl v pouhém faktu prostřednosti už námitku. Prostřednost je dokonce především nutná, aby směly být výjimky: je podmínkou vysoké kultury. Dotýká-li se výjimečný člověk právě prostředních lidí jemnějšími prsty nežli sebe a sobě rovných, není to pouze zdvořilost srdce, – je to prostě jeho povinnost... Koho nejvíce nenávidím z té dnešní sběře? Sběř socialistů, apoštoly čandalů, kteří podkopávají instinkt, radost, skromnou spokojenost dělníka s drobným životem, – kteří ho dělají závistivým, učí ho pomstě... Křivda nikdy není v nerovných právech, je v nároku na „rovná“ práva... Co je špatné? Ale už jsem to řekl: všechno, co pochází ze slabosti, ze závisti, z pomsty. – Anarchista i vyznavač Krista jsou jednoho původu...

 

58.

         Vskutku, je to rozdíl, za jakým účelem kdo lže: udržuje-li tím, nebo ničí-li. Můžeme mezi křesťana a anarchistu klidně položit rovnítko: jejich účel, jejich instinkt jde jen za ničením. Důkaz této věty je třeba jen vyčíst z dějin: obsahují jej s děsivou zřetelností. Jestliže jsme právě poznali náboženské zákonodárství, jehož účelem bylo „zvěčnit“ nejvyšší podmínku toho, aby život prospíval, to jest velikou organizaci společnosti, – křesťanství našlo své poslání v tom, aby právě takové organizaci učinilo konec, protože v ní život prospíval. Tam měl být uložen rozumový výtěžek z dlouhých dob experimentu a nejistoty k užitku nejvzdálenější budoucnosti a sklizeň se měla dostat pod střechu tak veliká, tak bohatá, tak úplná, jak jen možno: zde byla naopak sklizeň přes noc otrávena... To, co stálo ære perennius[92], Imperium Romanum[93], nejvelkolepější organizační forma za obtížných podmínek, jaké dosud bylo dosaženo, s níž srovnáno je všechno předchozí, všechno potomní, tříšť, břídilství, diletantství, – oni svatí anarchisté si udělali „zbožnost“ z toho, aby zničili „svět“, to jest Imperium Romanum, až nezůstal kámen na kameni, – až je mohli opanovat Germáni a jiní neotesanci... Křesťan a anarchista: oba dekadenti, oba neschopni působit jinak než rozkladně, otravně, než tak, aby všechno zakrnělo, působit jinak než vysávat krev, oba žijíce instinktem zavilé nenávisti ke všemu, co má velikost, co má trvání, co slibuje budoucnost životu... Křesťanství bylo upírem Římského impéria, – přes noc obrátilo vniveč nesmírný čin Římanů, jímž byla získána půda veliké kultuře, jež má dostatek času. – Stále ještě tomu není rozumět? Imperium Romanum, jak je známe, jak nás s ním dějiny římské provincie stále lépe seznamují, toto nejobdivuhodnější umělecké dílo velikého stylu bylo počátkem, jeho stavba byla vypočtena, aby se dokázala tisíciletími, – podnes nikdy se tak nestavělo, nikomu se ani nesnilo stavět do té míry sub specie æterni![94] – Pevnost této organizace stačila vydržet špatné císaře: nahodilost osob nesmí rozhodovat v takových věcech, – první to princip veškeré veliké architektury. Ale nestačila proti nejkoruptnějšímu druhu korupce, proti křesťanovi... Tito skrytí červi, kteří se připlížili v noci, mlze a dvojznačnosti ke všem jednotlivcům a vysáli každému jednotlivci vážnost pro skutečné věci, vůbec instinkt pro reality, tato zbabělá, femininní[95] a slaďounká banda odcizila krok za krokem „duše“ této nesmírné stavbě, – tyto cenné, mužně vznešené povahy, které viděly ve věci Říma svou vlastní věc, svou vlastní vážnost, svou vlastní hrdost. Svatouškovské plížení, tajuplnost konventiklů,[96] ponuré pojmy jako peklo, jako oběť nevinného, jako unio mystica[97] pitím krve, především pomalu rozdmychaný plamen pomsty, pomsty čandalů – to opanovalo Řím, týž druh náboženství, proti němuž v jeho preexistenční[98] formě již Epikúros[99] zdvihl válku. Čtěte Lucretia[100], abyste pochopili, co Epikúros potíral, nikoli pohanství, nýbrž „křesťanství“, to jest zkázu duší pojmem viny, pojmem trestu a nesmrtelnosti. – Potíral podzemní kulty, celé latentní křesťanství, – již tehdy bylo skutečným vykoupením popírat nesmrtelnost. – A Epikúros by byl zvítězil, každý čestný duch v Římské říši byl epikurejcem: tu se objevil Pavel... Pavel, jímž dospěla ztělesnění a geniality čandalská nenávist k Římu, k „světu“, Žid, věčný Žid par excellence. Co uhodl, bylo to, jak se dá podnítit „požár světa“ pomocí malého sektářského hnutí křesťanů, zcela mimo židovství, jak se dá symbolem „boha na kříži“ shrnout všechno, co leží na zemi, všechno tajně povstalecké, celé dědictví anarchistických rejdů v říši, v nesmírnou moc. „Spása přijde od Židů.“ – Křesťanství se stává formulí, jež by předstihla podzemní kulty všeho druhu, například Osiridův[101], Veliké matky[102], Mithrův[103] – a jež by shrnula: v tomto poznání spočívá Pavlův génius. Jeho instinkt v tom byl tak jistý, že vkládal představy, jimiž fascinovala ona čandalská náboženství, svému vynalezenému „spasiteli“ s bezohledným násilnictvím na pravdě do úst, a nejen do úst – že z něho udělal něco, čemu i Mithrův kněz mohl rozumět... To byl Pavlův Damašek[104]: pochopil, že potřebuje víru v nesmrtelnost, aby znehodnotil „svět“, že pojmem „pekla“ lze ještě ovládnout Řím, – že „oním světem“ lze zabít život... Nihilista a vyznavač Krista: to se rýmuje, a nejen že se to rýmuje...

 

59.

         Všechna práce antického světa nadarmo: nemám slova, abych vyjádřil, co cítím nad něčím tak zdrcujícím. – A vzhledem k tomu, že jeho práce byla prací přípravnou, že byly právě teprve položeny s žulovým sebevědomím základy k práci na tisíciletí, celý smysl antického světa nadarmo!... Nač Řekové? Nač Římané? – Všechny předpoklady učené kultury, všechny vědecké metody tu již byly, bylo již zjištěno veliké, nevyrovnatelné umění, jak správně číst – tento předpoklad tradice kultury, jednoty vědy; přírodní věda byla, ve spolku s matematikou a mechanikou, na nejlepší cestě, – smysl pro fakta, poslední a nejcennější všech smyslů, měl své školy, svou staletou již tradici! Je tomu rozumět? Všechno podstatné bylo nalezeno, aby bylo možno dát se do práce: – metody, desetkrát to nutno říci, jsou to nejpodstatnější, také nejobtížnější, jsou také tím, proti čemu se nejdéle staví zvyklosti a lenosti. Čeho jsme dnes znovudobyli s nevýslovným sebepřemáháním, – neboť všichni máme špatné instinkty křesťanské nějak ještě v těle –, svobodný pohled skutečnosti v tvář, opatrná ruka, trpělivost a vážnost v nejmenších věcech, celá poctivost poznání, – již tu byla! Před více již než dvěma tisíci let! A nadto dobrý, jemný takt a vkus! Nikoli drezúrou mozku! Nikoli co „německé“ vzdělání s neotesanými způsoby! Nýbrž něco, co je tělem, gestem, instinktem, – jedním slovem realitou... Všechno nadarmo! Přes noc se všechno stalo už jen vzpomínkou! – Řekové! Římané! Vznešenost instinktu, vkus, metodické bádání, génius organizace a správy, víra, vůle k budoucnosti lidstva, veliké Ano všem věcem, viditelné v podobě Římského impéria, viditelné všem smyslům, veliký styl nikoli už jen uměním, nýbrž vtělený v realitu, pravdu, život... A to všechno ne snad přes noc zasypáno přírodní pohromou! Nikoli zašlapáno Germány a jinými těžkonožci! Nýbrž vniveč obráceno lstivými, skrytými, neviditelnými, nedokrevnými upíry! Nikoli poraženo – jen vysáto!... Skrytá mstivost, malicherná závist nabyla vrchu! Všechno ubohé, všechno, co samo sebou trpí, co je souženo špatnými city, celé ghetto duševního světa rázem navrchu! – Stačí nějaký křesťanský agitátor, například svatý Augustin, abychom pochopili, abychom čichali, jak nečistí chlapíci se tím dostali navrch. Venkoncem bychom se klamali, kdybychom předpokládali u vůdců křesťanského hnutí jakýkoli nedostatek rozumu: – ó, jsou chytří, chytří až do svatosti, ti páni církevní otcové! Čeho se jim nedostává, je něco zcela jiného. Příroda je zanedbala, – zapomněla jim dát skromné věno čestných, slušných, čistotných instinktů... Mezi námi, ani to nejsou muži... Pohrdá-li islám[105] křesťanstvím, má na to tisíceré právo: islám předpokládá muže...

 

60.

         Křesťanství nás připravilo o sklizeň antické kultury, připravilo nás později zas o sklizeň kultury islámu. Zázračný kulturní svět maurského[106] Španělska, nám v podstatě spřízněnější, víc k naší mysli a k našemu vkusu promlouvající nežli Řím a Řecko, byl ušlapán (– neříkám, jakýma nohama –), proč? Protože děkoval za svůj vznik vznešeným, mužným instinktům, protože přisvědčoval životu i ještě vzácnými a rafinovanými skvosty maurského života!... Křižáci později potírali něco, před čím by jim lépe bylo slušelo klesnout v prach, – kulturu, proti níž by si mohlo připadat i naše devatenácté století velmi chudým, velmi „pozdním“. – Ovšem, chtěli kořistit: Orient byl bohatý... Buďme přece nezaujati! Křížové výpravy – vyšší pirátství, nic víc! Německá šlechta, v podstatě šlechta vikingská[107], byla tím ve svém živlu: církev věděla až příliš dobře, jak chytit německou šlechtu... Německá šlechta, vždy „Švýcaři“ církve[108], vždy ve službách všech špatných instinktů církve, – ale dobře placena... Že církev provedla svoji zavile nenávistnou válku proti všemu vznešenému na zemi právě s pomocí německých mečů, německé krve a odvahy! Je na tomto místě množství bolestných otázek. Německá šlechta téměř chybí v dějinách vyšší kultury: uhodneme, proč... Křesťanství, alkohol – oba veliké prostředky korupce... Vlastně by nemělo ovšem být volby mezi islámem a křesťanstvím, jako by jí nemělo být mezi Arabem[109] a Židem. Rozhodnutí je dáno: nikomu není dáno na vůli, aby zde ještě volil. Buď člověk jest čandalou, nebo jím není... „Boj na nůž s Římem! Mír, přátelství s islámem“: tak cítil, tak činil onen veliký svobodný duch, génius mezi německými císaři, Fridrich Druhý.[110] Jakže? Musí Němec teprve být géniem, svobodným duchem, aby cítil slušně? Nechápu, jak mohl kdy jaký Němec cítit křesťansky...

 

61.

         Zde je nutno dotknout se vzpomínky, pro Němce ještě stokráte trapnější. Němci připravili Evropu o poslední velikou kulturní sklizeň, již mohla Evropa dostat pod střechu, – o kulturní žeň renesance.[111] Rozumějí lidé konečně, chtějí rozumět, čím renesance byla? Přehodnocení křesťanských hodnot, pokus, podniknutý všemi prostředky, všemi instinkty, veškerou geniálností, aby byly protichůdné hodnoty, vznešené hodnoty dovedeny k vítězství... Byla dosud jen tato veliká válka, nebyla dosud položena otázka rozhodnější nad otázku renesance, – moje otázka jest její otázkou –: nebylo také nikdy zásadnější, přímější formy útoku, ani přísněji vedené na celé frontě a přímo do centra! Udeřit na rozhodném místě, v samotném sídle křesťanství, zde dosadit vznešené hodnoty na trůn, lépe řečeno vpravit je do instinktů, do nejspodnějších potřeb a žádostí těch, kteří tam sedí... Vidím před sebou možnost zcela nadpozemského kouzla a nadpozemské hry barev: – zdá se mi, že se třpytí všemi hrůzami rafinované krásy, že v ní pracuje umění, tak božské, tak ďábelsky božské, že bychom hledali v celých tisíciletích marně druhou takovou možnost; vidím divadlo, tak důvtipné, tak zázračně paradoxní spolu, že by všichni bohové olympští byli měli, proč se dát do nesmrtelného smíchu – Cesare Borgia[112] papežem... Je mi rozumět?... Nuže, to by bylo bývalo vítězstvím, po němž jedině já dnes toužím –: tím by bylo křesťanství zrušeno! – Co se stalo? Německý mnich Luther[113] přišel do Říma. Tento mnich, v těle všechny mstivé instinkty ztroskotaného kněze, vzbouřil se v Římě proti renesanci... Místo aby chápal s nejhlubší vděčností to nesmírné, co se bylo stalo, zdolání křesťanství v jeho sídle – jeho nenávist se dovedla tímto divadlem jen živit. Člověk náboženský myslí jenom na sebe. – Luther viděl zkaženost papežství, ačkoli se právě opak dal rukama hmatat: stará zkaženost, peccatum originale[114], křesťanství, nesedělo již na stolici papežově! Nýbrž život! Nýbrž triumf života! Nýbrž veliké Ano všem vysokým, krásným, odvážným věcem!... A Luther církev obnovil: udeřil na ni... Renesance – událost beze smyslu, veliké Nadarmo! – Ach ti Němci, co nás už stáli! Nadarmo – to bylo vždy dílem Němců. – Reformace; Leibniz[115]; Kant a tak zvaná německá filosofie; války „za svobodu“; Říše – pokaždé něco, co tu již bylo, něco nenávratného, narazí na nějaké Nadarmo... Jsou to moji nepřátelé, znám se k tomu, tito Němci: pohrdám všeho druhu nečistotou pojmů a hodnot, zbabělostí před každým poctivým Ano a Ne, jak to u nich znám. Za téměř celé poslední tisíciletí zmotali a zešmodrchali všechno, čeho se dotkli svými prsty, mají na svědomí všechno polovičaté – tříosminové! –, čím stůně Evropa, – mají na svědomí také nejnečistší druh křesťanství, jaký je, nejnevyléčitelnější, nejnevývratnější, protestantství... Nezbavíme-li se křesťanství, Němci tím budou vinni.

 

62.

         - Tím jsem u konce a vynáším svůj ortel. Odsuzuji křesťanství, vznáším na křesťanskou církev nejstrašlivější všech obžalob, jakou kdy který žalobce vzal do úst. Je mi nejvyšší všech myslitelných korupcí, měla vůli k poslední jen možné korupci. Není nic, čeho by se křesťanská církev nebyla dotkla svou zkažeností, každou hodnotu obrátila v nehodnotu, z každé pravdy udělala lež, z každé poctivosti duševní bídáctví. Ať se ještě někdo odváží a mluví mi o jejích „humanitních“ požehnáních! Odstranit nějakou bědu bylo proti jejímu nejhlubšímu prospěchu: žila z běd, tvořila bědy, aby sebe zvěčnila... Například červ hříchu: touto strázní obohatila lidstvo teprve církev! – „Rovnost duší před bohem“, tato falešnost, tato záminka zákeřné nevraživosti všech nízce smýšlejících, tento pojem-třaskavina, který se nakonec stal revolucí, moderní ideou a úpadkovým principem celého společenského řádu, – toť křesťanský dynamit... „Humanitní“ požehnání křesťanství! Vypěstit z humanity vnitřní rozpor, umění sebezprznění, vůli ke lži za každou cenu, odpor, opovržení všemi dobrými a poctivými instinkty! To mi tak je požehnání křesťanství! – Parazitství jedinou praxí církve; pijící svým ideálem nedokrevnosti, „svatosti“ všechnu krev, všechnu lásku, všechnu naději k životu; onen svět vůlí k popření veškeré reality; kříž odznakem nejpodzemnějšího spiknutí, jaké kdy bylo, – proti zdraví, kráse, zdařilosti, udatnosti, duchu, dobrotě duše, proti samému životu...

         Tuto věčnou obžalobu křesťanství napíši na všechny zdi, kde zdi jen jsou, – mám písmena, že i slepí prohlédnou... Zovu křesťanství jedinou velikou kletbou, jedinou velikou nejvnitřnější zkažeností, jediným velikým instinktem pomsty, jemuž není prostředku dosti jedovatého, tajného, podzemního, dosti malého, – zovu je jedinou nesmrtelnou poskvrnou lidstva...

         A počítáme čas podle onoho dies nefastus[116], jímž se počalo toto dopuštění osudu, – podle prvního dne křesťanství! – Proč ne raději podle jeho dne posledního? – Podle dneška? – Všechny hodnoty přehodnotit!...

 

KONEC.

 

*

 

Odkazy:

F. Nietzsche: Genealogie morálky

F. Nietzsche: Tak pravil Zarathustra

F. Nietzsche: Radostná věda

F. Nietzsche: Mimo dobro a zlo

F. Nietzsche: Ranní červánky

 

*