Na počátku nebylo skoro nic. Nebyla nejen země či nebe, ale nebyl ani prostor, ani čas. Pouze Kretén přemýšlel, co by se s takovým nicem dalo udělat. Vzhledem k tomu, že neplynul čas, nedá se ani určit, jak dlouho přemýšlel. Ale najednou konečně řekl: "Budiž čas a prostor!" A najednou se rozprostřel Velkým třeskem prostor okolo kolem a ten prostor byl zcela plný. I nazval Kretén prostor Vesmírem. Bez prostoru to Kreténovi nevadilo, ale ve Vesmíru se teď začal cítit osamělý, protože okolo jen zuřila energie. Přemýšlel, jak s tím dále naložit a všiml si, že mu to nějak dlouho trvá. Zaradoval se, že i čas funguje, ale protože byl Kretén, zapomněl, o čem přemýšlel. Napadlo ho, že by mohl stvořit nějaký svět a všelijakou chamraď na něm, ale brzo mu došlo, že je to moc práce. A protože prostor se zdál nekonečným býti, sám se toho zalekl. Přece se nepředřu, řekl si v duchu. Stvořím si pomocníky, rozparceluji jim vesmír a budu se jen dívat. Ať se snaží! A Kretén řekl: "Budiž Bozi!" A hned se začaly z prázdnoty vylupovat jakési kokony, které nabývaly čím dále neurčitější tvar. Kretén se zarazil: jestli jsem to zase nějak nepopletl? Kokoni se začali zvětšovat, až vyplnili celý vesmír. Kretén si všiml, že jsou nehmotní a že to jsou Bozi. "Kolik vás tady je?" zeptal se kokonů. Chvíle nechápavého ticha... "Nebojte se, mně to říci můžete", pobídl je laskavým hlasem Kretén. "No dobře", ozval se jakýsi hlas, "řekneme ti to. Je nás tu nepočítaně!" Kretén se odpovědí uspokojil a pravil: Povolal jsem vás, abyste k mé radosti a potěšení světy a roztodivnou havěť vytvářeli. Jal se rozdělovati Bohům jednotlivé části vesmíru. A také oblast naší budoucí Galaxie připadla na jednoho z Bohů.
Bůh si prohlédl svůj sektor a řekl si: Já mu ukážu. Stvořím takovou havěť, že Kretén pukne. A dal se do toho.