Lidské oběti pro Hospodina
aneb zloděj křičí: "chyťte zloděje!"

Když poukazuji na to, jak starozákonní Bůh často přikazoval svým věřícím, aby prováděli vyvražďování celých národů, jinak řečeno čistou genocidu, občas se věřící zhrozí toho, co je vlastně v Bibli napsáno, nicméně se také stane, že tyto zločiny omlouvají tím, že národy, určené Hospodinem k totálnímu vyhlazení (tzv. Konečnému řešení), například obětovaly svým bohům i děti. V Bibli, v knize Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova) je o tomto obětování zmínka: (Dt 12,29): "...neboť všechno, co ony činily pro své bohy Hospodin nenávidí jako ohavnost; vždyť ony pro své bohy spalují dokonce své syny a dcery."

Všimněte si, že tady Hospodin neodsuzuje pouze to obětování dětí, ale odsuzuje úplně všechno, co lidé činí pro jiné bohy. To je důležitý poznatek, a to se táhne celou Biblí.

Tak s tím, že obětovat děti a vlastně jakéhokoli člověka je ohavnost plně souhlasím a ten, kdo je ochoten to pro svého boha udělat, je člověk nejnižší ceny. Nesouhlasím však s tím, jak Hospodin nařídil se s těmito národy vypořádat. Zopakuji zde znovu text z Bible Dt(7,1): Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších, než jsi ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. ...Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte....

Boží lid dostal od Hospodina za úkol vyvraždit všechny příslušníky těchto národů, včetně oněch dětí, o které Mu tolik šlo, že jsou obětovávány. Nyní budou i tyto děti pro změnu vyvražděny. Potvrzuje se to v knize Jozue, kde se postupně popisuje genocida jednoho národa za druhým. Např. (Jozue 8,24): Když Izraelci pobili všechny ajské muže, kteří proti nim vyrazili z města do boje, vrátili se do Aje a vyhladili všechny ostatní obyvatele města. Celkem toho dne zahynulo dvanáct tisíc ajských obyvatel. Jozue tenkrát držel pozvednutou ruku s oštěpem tak dlouho, dokud poslední občan Hospodinem zatraceného města Aje nepadl. Naživu zůstal jen dobytek, který si spolu s ostatní kořistí Izraelci podle Hospodinova příkazu odnesli. Z města zůstalo jen spáleniště, hromady trosek a sutin, které tuto událost stále ještě připomínají.
Obdivuhodné.

Ale podívejme se nyní na to, zda se Hospodin lidských obětí štítí a nepožaduje je, případně je odmítá a zda skutečně nenávidí ty, kdo jsou ochotni své děti jako oběti zabíjet.

Abrahamův "bohabojný" čin

Nejznámější je příběh o tom, jak Hospodin požádal Abrahama, zda by mu obětoval svého ještě nedospělého syna Izáka. Kniha Genesis, kapitola 22:

Za nějaký čas se Bůh rozhodl vyzkoušet Abrahamovu důvěru a poslušnost. Proto na něj zavolal: "Abrahame!" Když mu Abraham odpověděl, Bůh pokračoval: "Vezmi svého milovaného syna Izáka a vydej se s ním na cestu do země Mória. Tam ti ukážu jednu horu, na jejímž vrcholu pro mne svého syna budeš obětovat." Abraham brzy ráno osedlal osla, naštípal dříví na obětní oheň a spolu se svým synem a dvěma služebníky se vydal na cestu do země, o níž mu Bůh pověděl. Za tři dny pak dorazili až k úpatí hory, kterou Abrahamovi Hospodin ukázal. Na tom místě pak Abraham řekl svým dvěma služebníkům: "Zůstaňte i s oslem tady dole a já s Izákem vyjdeme nahoru, vzdáme Bohu poctu a vrátíme se k vám." Po těchto slovech pak Abraham vložil Izákovi na záda dříví, jež přivezli s sebou, a sám vzal obětní nůž a žhavé uhlíky k zapálení ohně. "Otče," otázal se Izák Abrahama, když pozvolna stoupali k vrcholu, "máme dříví na podpal, máme i oheň. Ale kde je beránek, kterého chceš obětovat?" "Drahý synu," odpověděl nato Abraham, "Bůh už si sám obstará beránka, kterého náš obětní oheň stráví." Mlčky pak oba pokračovali dále, až došli na vrchol. Na místě, které předtím Abrahamovi Bůh ukázal, pak vystavěli z kamenů oltář a narovnali na něj dříví. Potom Abraham Izáka svázal a položil na hranici. Právě ve chvíli, kdy se Abraham chystal, že svého syna nožem usmrtí, ozval se z nebe hlas Hospodinova posla: "Abrahame, Abrahame!" Když pak viděl, že Abraham slyší, řekl: "Odlož ten nůž a nech Izáka žít, neboť jsi prokázal svou věrnost Bohu a neodepřel jsi mu ani život svého jediného syna." Vzápětí se Abraham ohlédl a spatřil v nedalekém křoví berana, který se zamotal svými rohy do trní a nemohl se vyprostit. Abraham tedy nemeškal, vzal ho a obětoval namísto svého syna.

Opět je vidět, jak věřící tápou (k velké radosti církví), protože zde namítají, že přece Bůh Izáka jako oběť nepřijal, takže vlastně to dětská oběť není. Ale já se ptám: Za co konkrétního odsoudil Hospodin obyvatele těch národů, kteří sloužili jiným bohům? Už víme, že mu vadilo vše, co se dělá pro jiné bohy, ale jediným konkrétním činem, který uvedl, bylo obětování dětí bohům. Tvrdil, že obyvatelé těchto později vyvražděných měst byli schopni svým bohům obětovat své děti a i za to museli být vyvražděni jako klatí, dokonce i včetně všech těch dětí, o které Mu tak šlo.

Jak to, že nyní člověk, který byl bez mrknutí oka schopen obětovat své dítě Bohu, je za to naopak chválen a vyzdvihován? Není snad v tomto ohledu Abraham to samé, co později k vyhubení odsouzení obyvatelé Jericha nebo Aje? Vždyť on bez reptání vzal svého syna, svázal ho do kozelce a chystal se ho podříznout. Bůh ho sice v té chvíli zastavil, ale jak On, tak i my jsme se přesvědčili, že v otázce toho, zda je Abraham schopen obětovat děti Bohu, se tento muž nijak neliší od příslušníků těch vyvražďovaných pronárodů. Možná se ty pronárody doslechly o tom, jak byl kdysi Abraham vyvýšen za to, že byl schopen zavraždit pro Boha své dítě a vzaly si z toho příklad. (vtípek, ale možné by to bylo...). Věřící také namítají, ale to už jen ti nejvzdělanější, že Abraham byl přesvědčen, že syna neztratí, protože mu Bůh ještě předtím slíbil, že Abrahama prostřednictvím Izáka velice rozmnoží na Zemi. Ano, to je pravda, to mu Bůh slíbil. Jenže pokud by byl o tomto Abraham přesvědčen, povedlo by se mu velmi dobře ošálit samého vševědoucího Boha, neboť Bůh Abrahamovi vzkazuje (Gn 22,12): ...Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného syna." Jenomže je rozdíl obětování jen hrát, protože vím, že k oběti nedojde, nebo Takže už také víme, co znamená bohabojný.

Pokud by Hospodin věděl (právě protože je vševědoucí), že Abraham je klidný, neboť to jen hraje a je přesvědčen, že oběť nebude uskutečněna, pak by si přece Abraham nezasloužil takovou "pochvalu". Ale Abraham byl v Bibli vyvýšen přesně za to, za co byly ostatní národy odsouzeny. Za to, že je ochoten zaříznout své dítě jako ovci a spálit ho jako oběť Bohu. Anebo to vše bylo jen "divadelní" představení, sloužící k ohlupování věřících oveček? A hráli to oba aktéři? Abraham věděl, že je to jen naoko a Hospodin věděl, že to Abraham ví? Jen Izák z toho zřejmě mohl mít silné trauma. A pokud by Abraham to divadélko nehrál, asi by tak oblíben nebyl.

A proto je Abraham v mých očích jeden z nejhorších lidí v Bibli popisovaných. Je to zbabělec, který by raději kvůli svému prospěchu bez mrknutí oka byl schopen usmrtit dítě. Co když příslušníci těch později vyvražděných "pronárodů" také byli pouze stejně bohabojní?

Jo, kdyby Abraham ale řekl: "Hospodine, jak je možné, že požaduješ dětskou oběť? Vypadá to, že jsem se v tobě zmýlil. Syna neusmrtím, raději si vezmi můj život", pak by si Abraham zasloužil skutečně velikou úctu. Ale takhle je to jen zbabělý ubožák. Ale církev ho ctí. A věřící také. Typické.

V Bibli je ještě pokračování, kde Hospodin za to, že Abraham neodepřel své dítě obětovat, byl Bohem požehnán a odměněn:

Gn 22,15: Hospodinův posel zavolal pak z nebe na Abrahama podruhé: „Přisáhl jsem při sobě, je výrok Hospodinův, protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna, jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy a jako písek na mořském břehu. Tvé potomstvo obdrží bránu svých nepřátel a ve tvém potomku dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“

Takže i tady se dozvídáme s jistotou, že ti, co jsou schopni obětovat své dítě Hospodinu, se Hospodinu nehnusí, ba naopak je Hospodin má moc rád. Čili konkrétně to, že "pronárody" obětují děti nemohlo Hospodina naštvat. Lidi, co jsou toho schopni, přece miluje. Pojďme se podívat, co mu tedy vlastně vadilo. Zopakujme si jeho výhrady k těmto pronárodům, a nyní už vidíme to pravé, to, co Mu skutečně vadí.

(Dt 12,29): "...neboť všechno, co ony činily pro své bohy Hospodin nenávidí jako ohavnost; vždyť ony pro své bohy spalují dokonce své syny a dcery."

A máme to! Vůbec nerozhoduje to, co se obětuje, ale to, komu se obětuje. Ale my víme, v čem se Abraham lišil od pronárodů, odsouzených ke genocidě. Obětoval by klidně syna Hospodinu, ne jiným bohům. To je ten rozdíl.

A co nám tedy Bible sděluje o lidských obětech?

Jaké morální ponaučení si tedy máme z této historie vzít? Snad ne toto: Pokud jsi schopen obětovat své dítě Hospodinu, jsi jeden z nejlepších lidí. Dostatečně bohabojný a Bůh si tě bude vážit a žehnat ti.

Jak "evangelické", jak "duchovní"! Já bych to nazval jinak: Odporné.

A co vy, katolíci, jste hodni Boží milosti natolik, že byste podle svého velkého vzoru Abrahama podřízli své dítě? Zamyslete se nad tím, zda jste dostatečně bohabojní. Jehovisté toho schopni jsou, například jedná-li se o léčbu jejich dětí transfúzí. Tam dokazují svoji bohabojnost a jsou přesvědčeni, že usmrcením svého často i malého dítěte dělají dobrou věc. Dokonce tyto oběti oslavují ve svých tiskovinách.

Hospodin přijímá oběť dívky od jejího otce a kvůli tomu mu pomáhá

Tak, ponechne už tuto Abrahamovu ostudnou epizodu již být a pojďme se podívat na další příhodu, kde byla Hospodinovi pro změnu přislíbena jako oběť dívka. Její otec při podávání tohoto slibu sice ještě nevěděl, koho pro Hospodina zabije a spálí, ale Bůh jako vševědoucí to samozřejmě vše věděl. Přesto (anebo právě proto - panna je panna, že) Jiftáchův slib přijal, čímž sám sebe postavil na roveň bohům jím zatracovaných pronárodů. Izák měl do panny přece jen hodně daleko. Jak k příslibu této lidské oběti Hospodinu došlo? Kniha Soudců, kapitola 11.

Izraelci prý dále dělali to, co je zlé v Hospodinových očích (sloužili jiným bohům, což je nejhorší, co mohli dělat), a Bůh tedy „vzplanul proti Izraeli hněvem a vydal jej napospas Pelištejcům a Amónovcům. Ti potírali a týrali Izraelce po osmnáct let…“ Sd 11,6-8. Izraelci tedy požádali bohatýra Jiftácha Gileádského, aby je zachránil před těmito pronárody. Jiftách se tedy uvolil a pokusil se vyřešit spor nejprve jednáním s nepřáteli. Když to nevedlo k úspěchu… ale nechme nyní přesně citovat biblický text: (Sd 11,29-40):

Potom na Jiftáchovi spočinul Hospodinův duch a on vytáhl s armádou přes gileádské a Manasesovo území do Mispy a odtud zaútočil na Amónovce. Předtím však ještě složil Hospodinu přísahu: "Jestliže mi, Bože, opravdu dáš vítězství nad Amónovci, obětuji ti jako zápalnou oběť toho, kdo mi první vyjde naproti z mého domu, až se budu vracet z boje." Nato Jiftách vyrazil do boje s Amónovci a Hospodin mu dal vítězství. Zdrcujícím způsobem porazil dvacet měst od Aróeru po Minítu a dále až po Ábel-keramím, a tak si Amónovce podrobil. Když se potom Jiftách vracel do svého domu v Mispě, vyšla mu naproti se zpěvem a tancem jeho jediná dcera. Jakmile ji uviděl, roztrhl svůj šat a zvolal: "Dcero moje, zlomila jsi mi srdce a učinila ze mě zoufalce. Zavázal jsem se Hospodinu slibem, že dám Hospodinu v oběť toho, kdo mi první vyjde vstříc, a svůj slib již nemohu zrušit." Ona mu však odpověděla: "Otče, ať už jsi Hospodinu zaslíbil cokoliv, musíš to splnit, neboť on svůj slib dodržel a tys nad Amónovci zvítězil. Avšak dovol mi prosím strávit ještě poslední dva měsíce v horách se svými přítelkyněmi, abychom se rozloučily a společně oplakávaly mé panenství." Otec ji tedy propustil, a když se za dva měsíce vrátila, splnil svůj slib, který o ní před Hospodinem učinil. Jeho dcera nikdy nepoznala muže. Tak vznikl v Izraeli ten zvyk, že izraelské dívky chodí rok co rok na čtyři dny oplakávat dceru Jiftácha Gileádského.“

Všimněte si, že Hospodin skutečně zareagoval a na základě příslibu lidské oběti (a že to bude lidská oběť Jiftách sám určil) "spočinul Jeho duch na Jiftáchovi". A jako vševědoucí musel vědět, kdo pak Jiftáchovi přijde naproti, dokonce jako všemohoucí si to mohl i zařídit. Není přece nad čistou pannu. Dal Jiftáchovi velká vítězství a Jiftách pak podřízl upálil svoji dceru Hospodinovi v oběť.

A zde Hospodin oběť bez problémů přijal. Co dodat. Ano, dalo by se zřejmě různě vykrucovat a tvořit různé teorie, jejichž základem by bylo tvrzení, že Bůh pro to měl své důvody. S tím souhlasím. Ale nic to nemění na tom, že Bůh zde opět potvrdil, že svými vlastnostmi nijak nepřevyšuje úroveň jím zatracovaných pohanských bohů. Zloděj křičí "chyťte zloděje!". Už se mi zdá až únavné opakovat, že takový Bůh si opravdu nezaslouží úctu. A jak vysvětlují tuto ohavnost apologetové náboženství? Jak jinak, než lhaním a překrucováním biblických textů. Nic jiného jim totiž už nezbývá.

Vykladači Bible tvrdí, že prý je zřejmé, že Jiftách neobětoval život své dcery fyzicky. Naprostá lež, z textu Bible je přece zřejmý pravý opak tohoto jejich trapného lhaní. Že prý Jiftách musel být seznámen s Božím zákonem, který přísně zakazuje lidské oběti, prý je to např. v Lv 18,21. Opět lež. Tento verš totiž zní: „Nedopustíš, aby někdo z tvých potomků (Bůh hovoří k Mojžíšovi) byl přiveden v oběť Molekovi.“ Ano, jsou zákázány lidské oběti, ale jen ty, co jsou pro jiné bohy. Ale pro jiné bohy je zakázáno činit cokoli, ne jen lidské oběti. Sloužit Hospodinu je povinnost, včetně obětí, kdežto jakkoliv sloužit jiným bohům je to nejhorší.

Další apologeti ve snaze o překroucení textu se snaží tvrdit, že Jiftách při složení slibu to říkal těmito slovy: "...slibuji, že to, co mi vyjde první v ústrety, bude patřit Hospodinu a obětuji to v zápalnou oběť", přičemž se nám snaží podsunout, že spojka "a" se má zde z hebrejštiny překládat jako "nebo", takže Jiftách prý řekl, že "...bude patřit Hospodinu nebo to obětuji v zápalnou oběť", čili pro obětování prý myslel jen na nějaké zvíře. Jenže hebrejština má pro spojku nebo zcela jiný výraz, takže i tato snaha o překroucení textu je opět jen mlžení. Navíc, proč by Bůh tak významně pomáhal Jiftáchovi jen pro oběť nejakého zvířete, to přece byly tehdy v Izraeli zcela běžné věci, že? Ale panna, to je přece jiné kafe!

Jiftách, vrah své nevinné dcery, byl dále Božím oblíbencem. Nakonec proč ne, dal přece Bohu čistou pannu a Bůh si určitě užíval pach spáleného panenského těla. Tím si Ho Jiftách opravdu získal. Všimněte si ještě, jak je důležitě zdůrazněno, že ona byla dosud pannou. Asi není nad spálenou pannu, což mnozí z nás, narozdíl od věřících, zřejmě neumí dostatečně ocenit.

Náboženští také tvrdí, že Jiftáchova dcera nebyla „obětována“ zápalnou obětí, jak se píše v Bibli, ale tím, že prožila celý život v cudnosti (jak se v Bibli nepíše), což prý plyne z konstatování, že „muže nepoznala“. Ruku na srdce, co tedy plyne ze slibu, „…toho obětuji v zápalnou oběť“ a z následujícího „…otec s ní udělal, co Bohu slíbil“? A proč tedy izraelské dívky chodí rok co rok na čtyři dny oplakávat dceru Jiftácha Gileádského?

Hospodinovi vadí uctívání jiného boha, ale samo obětování lidí mu nevadí, právě naopak.

Takže proč byly vyvražděny národy v Zajordání? Ne proto, že by obětovali děti bohům, to dělali izraelité pro svého Boha také. A tak se opět potvrzuje, že zůstává ten nejsamozřejmější důvod: uctívali jiné bohy a obětovali jiným bohům. To vadí. Normální, ubohá, náboženská válka. Známe jich z dějin nespočet a známe je i ze současnosti. Jak prosté.

Abych předešel osočování, cože to jsem, že si dovoluji soudit Boha, opět zdůrazňuji: Já tvrdím, že Bible není o skutečném Bohu. Tak nízké vlastnosti Bůh prostě nemá. Bible je o bohu, vymyšleném lidmi, o bohu, kterému autoři přisuzovali vlastnosti tehdejších mocných a krutých lidských vládců.

A že má tento biblický Hospodin rád panny za oběť dokazuje další biblická historie, kde již není ta panna jediná, ale je jich 32. Tato historie je ale úděsná ještě z mnoha dalších hledisek a zaslouží si tedy samostatný článek.

Chcete-li mi něco napsat, tak na adresu k1@kreteni.cz