Meditace nad Biblí

Dlouhá léta jsem byl vychováván v ateistickém duchu a na věřící jsem se díval spíše jako na podivíny, kteří část svého života marní v bludu. Až po sameťáku jsem zjistil, že tento jednostranný pohled není ten nejsprávnější. Poznal jsem, že několik mých velmi dobrých známých jsou buď věřící lidé, nebo lidé, kteří k náboženským tradicím mají velmi těsný vztah, a byli to lidé, kterých si velmi vážím. I pořídil jsem si tedy Bibli, že si ujasním, o co vlastně jde.

Bible je vzácná kniha. Podává nám svědectví o dobách dávno minulých. Pokud ji bereme takto a uvědomujeme si, že ji psaly desítky autorů, kteří ve svých dílech zohledňovali svoje názory, svoje chápání Boha či svoje záměry, je to v pořádku. Tento soubor knih je jedním z nejvýznamnějších svědectví o lidské civilizaci z dob před dávnými časy, podává informace o způsobu a normách života, legendách, zvyklostech a vůbec o celé tehdejší době. Je pravda, že biblický pohled je zaměřen na úzký okruh tehdejší civilizace, ale to nic nemění na tom, že Bible je jedna z nejvýznamnějších knih, které kdy lidstvo vytvořilo.

Kámen úrazu však nastává, pokud je Bible znásilňována církvemi jako "jediná pravda", "svědectví o jediném, všemohoucím, spravedlivém, vševědoucím Bohu", jako "slovo a dílo Boží" a pokud je vnucována skupinám lidí jako jediná správna norma žití a víry. V následujícím textu rozebírám Bibli právě z těchto hledisek a shromažďuji argumenty o tom, že takto vnucovat Bibli lidem je nesprávné. Chtěl jsem napsat "nesmyslné", ale ono to smysl má. Díky tomu existuje mnoho církví a sekt. Ale je naprosto jasné, že církve a sekty tu nejsou pro Boha, ale samy pro sebe. Věřící jsou pouze k tomu, aby církve podporovali, stejně jako například "pracující lid" sloužil k podpoře komunistických stran. V jedné situační komedii (Ženatý se závazky) jsem uslyšel zajímavou myšlenku:

"A nyní již nám zbývá pouze vyřešit tu nejzákladnější věc, kterou musí řešit každá církev!"

"Máš na mysli jak získat věřící?"

"No to taky! Ale hlavně jak ty trouby přimět, aby nám furt sypali prachy!" Přesné.

Bible totiž není svědectví o Bohu, ale o lidech. O lidech, kteří žili v té době a o všech jejich chybách, hrdinstvích, krutostech, moudrostech a vlastně všech vlastnostech, které měla tehdejší civilizace. Do náboženského roucha byla Bible zabalena těmi, kteří chtěli ovládnout masy. A povedlo se. Posuďte sami, copak takové vlastnosti, které připisuje Bible Bohu, by mohla mít nejdokonalejší bytost? A pokud ano, tak mám ten názor, že není nejdokonalejší. Je to jen mocný, ješitný despota, který dovede plně zneužívat svou moc a my jsme jen jeho hračkami. A současný stav, svět válek, nemocí, poškozování přírody, přelidňování, překotného a až zbytečného technického rozvoje, stresů... tomu nějak nasvědčuje. Co Hospodin dělá? Brání lidem v poznání, v jednotě, podněcuje je proti sobě, vyhlazuje je, nutí je k servilitě, k obětem, za oblíbence má podvodníky a lháře... Takhle se ale chová Bůh? Takhle se snad choval např. Nero. Nebo Stalin. A proto si myslím, že vlastnosti, připisované Biblí Bohu, jsou vlastnosti vesměs despotických a krutých vládců té doby.

Dovolím si zde ocitovat několik řádek z knihy Artura Haileyho Detektiv. "...opravdová víra nestojí na Bibli. Pramení z našeho přirozeného vědomí, že nic kolem nás se neděje náhodou, ale z Boží vůle, i když pravděpodobně ne toho Boha, jak ho vypodobňuje Bible." Myslím, že toto je závěr, který se zcela shoduje s mými poznatky Bible a v následujících řádcích vám chci vysvětlit, co mě podpořilo v tomto přesvědčení. Ještě chci podotknout, že knihu Detektiv jsem četl až potom, co jsem sepsal drtivou většinu následujících řádek a velmi mne potěšilo, že názory tohoto autora jsou zcela ve shodě s mými.

Takže následující řádky berte ne jako kritiku Bible, ale jako:

Kritika znásilnění Bible k náboženským účelům s cílem podpory existence církví

Nechci tvrdit, že Bibli dokonale znám. Ale při četbě jsem narazil na spoustu věcí, které jsou v přímém protikladu samy k sobě. Ale nejvíce se zde ukazují Boží vlastnosti v takovém světle, že si říkám, že věřit v takového Boha by byl snad hřích. Bible je plná příkladů, kdy Bůh strpěl nebo přikázal dělat věci, ze kterých je mně a asi nejen mně, zle. Sem jsem vybral jenom některé, a snad ani ne ty nejkřiklavější, ale spíše nejznámější. Spousta příkladů by totiž byla na jedno velké brdo - většinou příkazy k vybíjení měst a vesnic.

Jednou u nás zazvonili dva mladí chlapci. Jehovisté. Šli mně vysvětlit, že Bůh existuje. Chtěl jsem využít tohoto setkání a začal jsem se jich ptát na tyto sporné otázky. Musím říci, že toto nečekali. Byli připraveni přesvědčovat druhé, nevěřící, že Bůh je, ale nebyli připraveni na diskusi ve smyslu

"Ano, Bůh je, ale jeho vlastnosti nejsou tak ctnostné, jak jsou věřícím vysvětlovány". Pokud poslouchám nějakou mši, káže tam duchovní vlastně pořád dokola několik pasáží z Bible. Ale kontroverzním tématům se vyhýbají. A také proto jsem začal psát tato témata. Pokud budete mít k tomuto cokoli konstruktivního, napište mi. Možná, že to špatně chápu a potřeboval bych vysvětlení.

Když jsem jako mladý chlapec četl Tři mušketýry, zaujala mne tam Aramidova téze: "Není na škodu, pociťujeme-li lítost, obětujíce se Pánu." Když jsem o této větě přemýšlel, jen jsem se utvrzoval v přesvědčení, že bádat nad tímto je hloupost. A je-li víra o tomhle... Přece - pociťujeme-li lítost, znamená to, že Boha milujeme méně než sebe. A to je špatně. Ale nepociťujeme-li lítost, není to oběť. A to je také špatně. Není divu, že Aramis, farář a jezuita se o tomto tématu dlouho přeli, aniž došli k nějakému výsledku. Jak z toho? Kolik lidí v minulosti, dnes, či v budoucnosti řeší podobné náboženské otázky?

Nechci zde nějak popírat a zesměšňovat význam Bible. Ale přece jen mi nejde na rozum, proč při tolika protikladech a krutostech, které jsou Bohu v Bibli připisovány, je neustále věřícími Bůh vnímán jako nejmoudřejší, nejdokonalejší, nejspravedlivější ... Vždyť v Bibli je naopak popisován jako krutý, ješitný, žárlivý, nespravedlivý, občas nevědoucí....

V říjnu 1998 se na Pražkém hradě konalo diskusní Fórum 2000. Probíraly se tam filozofické otázky a mimo jiné tam hovořil i teolog Tomáš Halík. Ten se tam pokusil vysvětlit, jak je možné, že je tolik rozdílných náboženství. Vysvětloval to tam tezí, že existuje jakási nadčasová, absolutní, nejmocnější, nejmoudřejší... atd. síla, která vše řídí a že se pouze nazývá v každém náboženství poněkud jinak.

ilustrace Pavel Rak

Že je nutno, aby různá náboženství spolupracovala a nehledala pouze rozdíly ... Jak krásné. Ale to by znamenalo, že by zcela konkrétní věci, v Bibli uváděné, ztrácely na své absolutní pravdě, protože v jiných náboženstvích je to jinak, tam například nejsou Izraelci milovaným a vyvoleným národem a Kristus tam například chybí zcela, nebo tam sice je, ale pod jiným jménem a se zcela jinými životními osudy. A navíc, pokud tato síla je taková univerzální, proč například trpí a nejen trpí, ale i přikazuje nerovnoprávnost žen - u muslimů jednoznačně, ale i u katolické církve například žena nesmí být vysvěcena. A proč tato síla má pokaždé za vyvoleného někoho jiného. Proč nařizuje vyvražďovat - Jericho atd, proč nařizuje zavraždit Salmana Rushdieho, proč se v jejím jméně konala a koná genocida a jiné hrozné zločiny?

Starý zákon

Kniha Mojžíšova první (GENESIS)

Kniha Genesis na svém začátku popisuje stvoření světa. Pořadí tvoření bylo - nebe a země(voda) - světlo (den a noc) - nebeská klenba - souš - rostliny - Slunce, Měsíc a hvězdy - živočichové - Adam a Eva. (Gen 1). Zde mne zaujalo, že Slunce bylo stvořeno až po rostlinách, a že vlastně už první Boží Budiž světlo způsobilo světlo bez Slunce. Námitky teologů, kteří chtějí aspoň trochu zachránit tato tvrzení tím, že těch sedm dní je pouze symbolických, narážejí na to, že pořadí tvoření je vlastně nesmyslné - jak by mohlo být světlo bez Slunce a navíc už před stvořením Slunce bylo střídání dne a noci? Byl snad první den stvořen difúzní zdroj světla a střídání dne a noci zajišťoval Bůh pravidelným zhasínáním a rozsvěcením a čtvrtý den už ho to omrzelo a tak stvořil Slunce a do té doby nehybná Země se začala otáčet, čímž Bůh zajistil automatické střídání dne a noci? Zajímavé je, že ve druhé kapitole se již pořadí tvoření mění - země a nebe - muž - rostliny - živočichové - žena.

ilustrace Pavel Rak

Když Bůh stvořil člověka, stvořil ho k obrazu svému. Toto se píše v Genezi (1,26). Tato teze je v Bibli používána a Bůh byl vlastně personifikován. Ale jednou jsem sledoval jakýsi křesťanský magazín v televizi a v něm byly zodpovídány otázky. A jedna babička se ptala, jak to, že Bůh je vševědoucí. Že to nemůže nijak pochopit. A pan farář odpovídal a ukazoval na obrazovce disketu do počítače: "Babičko, toto je disketa. Na ni se vejde celá kniha. A když si představíte, jak je malá, a že Bůh je nekonečně veliký, pak už je to všechno jasné." Ale mně to není jasné. Bůh stvořil člověka k obrazu svému a přitom je Bůh nekonečně veliký. Je snad také člověk nekonečně veliký? Ale je Bůh nekonečně veliký? Pokud ano, je všude. Jenže například v Genezi (11,5) se píše: "I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž...." Jak mohl odněkud sestoupit, když je všude? Také v Exodu (33,22-23) praví Hospodin na Mojžíšovu žádost o to, aby mohl Hospodina vidět: "Až tady půjde moje sláva, postavím tě do skalní rozsedliny a zakryji tě svou dlaní, dokud nepřejdu. Až dlaň odtáhnu, spatříš mne zezadu, ale mou tvář nespatří nikdo." Jak by mohl Mojžíš spatřit zezadu nekonečně velikého Boha?

Kapitola 11 knihy Genesis je v českém ekumenickém překladu Bible uvedena zajímavým konstatováním: Lidé si troufají sami zabezpečit svou existenci a zajistit budoucnost. Jejich úsilí však končí zmatkem.A Genesis (11,1):Celá země byla jednotná v řeči i činech. Dále se pak vysvětluje, proč úsilí lidí končí zmatkem: ⁶Hospodin totiž řekl: "Hle, jsou jeden lid a všichni mají společnou řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést. ⁷Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli." ⁸I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města.

Tak takhle se chová nejmoudřejší a nejmocnější bytost? Vždyť to vypadá, jako by měl z lidí strach. Že by snad mohli být lepší, či mocnější, než on? Takhle se právě chovají despotičtí vládci. Bůh už přece lidem seslal potopu světa, že, a první a nejhorší hřích lidí bylo, že porušili příkaz a jedli plod ze stromu poznání. Hospodin se tedy bojí vzdělanosti a jednotnosti lidstva. A církev tento požadavek realizovala po celý středověk a i v tomto století např. v Americe neměli třeba darwinisté na růžích ustláno. Jak dlouho byla vlastně Země úředně podle církve placka? A když už se to nedalo udržet, jak dlouho byla středem vesmíru? A co udělala církev s těmi, kdo nebojácně tvrdili něco jiného? Tvrdě podle Božích zásad! Příkladů jak někoho nepohodlného rozdrtit, propíchnout, rozsekat, je přece v Bibli dost, ne? A nejlepší je upálení.

Vševědoucnost?

A jak je to s Boží vševědoucností? V Genezi (18,20-33) je zaznamenána rozmluva Hospodina s Abrahamem. Abraham se přimlouvá za to, aby nebyly zničeny Sodoma s Gomorou a Hospodin říká: "Křik ze Sodomy a Gomory je silný a jejich hřích tak těžký, že musím sestoupit a podívat se. Jestliže si počínají tak, jak je patrno z křiku..."

Z toho je jasné, že Hospodin nevěděl, co se přesně v těch městech děje. A v následující licitaci o podmínkách záchrany těchto měst projevil naprostou neznalost v počtu Spravedlivých v těchto městech. Takže není vševědoucí? Anebo v rozmluvě s Abrahamem blufoval, jinými slovy - lhal?

A hned nato Lot. (Geneze 19) Ten byl prý Spravedlivý. Přišli k němu dva Boží poslové. Poznal je a uctil nekvašenými chleby a poskytl přístřeší. Když chtěli tyto muže poznat lidé se Sodomy, bál se Lot o jejich bezpečnost tak, že davu nabídl své dvě dcery, nevinné panny, těmito slovy: (Genesis 19,8)

"Hleďte, mám dvě dcery, které muže nepoznaly. Jsem ochoten vám je vyvést a dělejte si s nimi, co se vám zlíbí. Jenom nic nedělejte těmto mužům..." No fúúj!

Já bych tohle své dceři nikdy neudělal. Tak jestli si Bůh takto představuje Spravedlivého... To měl Lot tak málo víry, že nevěřil, že se Boží poslové ochrání sami ? Vždyť mu to hned předvedli. Ranili vetřelce slepotou a tak dále. A právě tento člověk ze Sodomy a Gomory byl zachráněn. Bůh tam nenašel ani deset spravedlivých. Ti ale museli mít děti...

Spravedlnost?

A jak je to tedy s Hospodinovou spravedlností? V Genezi(27) se píše o tom, jak Jákob podvedl svého slepého otce Izáka, takže Izák myslel, že žehná Ezauovi, a přitom žehnal Jákobovi. Jákob přímo lhal, když říkal, že je Ezau. A tento Jákob byl Boží oblíbenec, jeden z největších oblíbenců. A přitom to byl docela obyčejný podvodník a lhář. To se má tedy chápat tak, že Hospodin miluje podvodníky? A že když věřím, můžu podvádět a lhát?

A další ukázka "Boží spravedlnosti": Jákob v Šekemu - Genesis (34): Dína, Jákobova dcera, si vyšla do města. Uviděl ji Šekem, syn knížete země, vzal ji a ležel s ní a tak ji ponížil. Chtěl si ji vzít, ale Jákobovci nemohli sezdat ženu s nevěřícím. Po delších jednáních, protože Šekem Dínu miloval, přistoupilo město na podmínku, že přijme Jákobovu víru. Všichni muži se tedy nechali obřezat a otevřeli své město Jákobovu lidu. A když byli muži města v bolestech, vtrhli Jákobovi synové do města a všechny muže zavraždili. No tohle je už nepochopitelné. Jak Hospodin odvděčuje přijetí víry? Tohle by se dalo chápat i tak, že přijmu-li víru v Hospodina, budu zavražděn. Vždyť Hospodin ni slovem Jákoba za tuto ničemnost nepokáral.

Kniha Mojžíšova druhá (EXODUS)

Jako další ukázka "Boží spravedlnosti" slouží Deset egyptských ran. Protože faraón nechtěl propustit izraelský lid ze zajetí, sesílal na Egypt Hospodin pohromy. Těchto ran bylo deset. Pokaždé služebník Boží Mojžíš řekl faraónovi, co jej čeká, když izraelský lid nepropustí. A když jej faraón nepropustil, seslal tedy Hospodin slíbenou pohromu na Egypt. Zajisté, řekli bychom si, faraón si to zasloužil, tak co? Jenže proč faraón nepropustil Izraelce a tím dopustil deset ran, z nichž poslední, vyvraždění všech prvorozených v Egyptě, byla nejhroznější? Vysvětlení najdeme v Bibli - Exodus (10,1)

Hospodin řekl Mojžíšovi: "Předstup před faraóna. Já jsem totiž učinil jeho srdce i srdce jeho služebníků neoblomné, abych mohl uprostřed nich provést tato svá znamení ²a ty abys mohl vypravovat svým synům i vnukům o tom, co jsem v Egyptě dokázal, i o znameních, která jsem mezi nimi udělal, ať víte, že já jsem Hospodin."

Ještě třikrát se zde potvrzuje, že Bůh zatvrdil faraónovo srdce a díky tomu tedy mohl ničit egyptskou zem. Exodus (9,12; 10,20; 11,10). Je to jasné - faraón byl prostě nahranej. Mohl chtít splnit Mojžíšovy požadavky seč by mu síly stačily, ale nešlo to. Hospodin mu srdce zatvrdil, aby Mojžíš měl co povídat svým potomkům za dlouhých večerů. :-) ...Tak mi napadá, že Bůh zde předvedl perfektní princip kolektivní viny. A navíc provinění faraóna sám způsobil. A tresty, to byly bezpříkladné ukázky krutosti. Zvláště poslední, vybití všech prvorozených v Egyptě. No můžu se s čistým svědomím modlit k takovémuhle Bohu?

Kdysi jsem položil svému příteli řečnickou otázku, že pokud je Bůh spravedlivý a všemohoucí, může-li tedy potrestat spravedlivého. Kdyby ho nemohl potrestat, nebyl by všemohoucí a kdyby ho potrestal, nebyl by spravedlivý. Přítel však řekl: Tak dotyčného učiní nespravedlivým a pak ho potrestá! A v deseti egyptských ranách se to potvrdilo. Ale já spravedlnost chápu jinak, jinak než tento Bůh. Nebylo by pak pokrytecké k takovému Bohu se modlit?

Exodus (20): Desatero přikázání dostali Izraelci na poušti Sinaj, během svého čtyřicetiletého putování pouští. Desatero je velmi dobrý zákon, ale jak si dále ukážeme, Bůh vyžaduje dodržovat pouze první přikázání. Ten, kdo první přikázání dodržuje, jen ten je u Boha dobrý.

První přikázání: Exodus (20,3) Nebudeš mít jiného boha mimo mne. Ostatní přikázání se dodržovat nemusí, jak si ukážeme v Bibli i v praktických činech církve, a to katolické.

A ještě "krásný" Boží příkaz, ústy Mojžíše daný a samozřejmě splněný. Když se Mojžíš vrátil z hory Sinaj, kde dostal desky s Desaterem, zjistil, že kázeň pominula. Lid si udělal zlatého býčka čili tele, zpíval rozpustilé písně a k teleti se modlil. Dovedete si vůbec představit tu spoušť? Lidé, místo aby se zpívaly zpěvy poražených, to bylo od nich totiž žádáno, se veselili. Tak co s nimi? No přece po Božsku: Exodus(32,25).

Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná; to Áron jej nechal počínat si bezuzdně ke škodolibosti jejich protivníků. ²⁶Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: "Kdo je Hospodinův, ke mně!" Seběhli se k němu všichni Léviovci. ²⁷Řekl jim: "Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Všichni si připněte k boku meč, projděte táborem tam i zpět od brány k bráně a zabijte každý svého bratra, každý svého přítele, každý svého nejbližšího." ²⁸Léviovci udělali, co jim Mojžíš rozkázal; toho dne padlo z lidu na tři tisíce mužů. ²⁹Potom Mojžíš řekl: "Ujměte se dnes svého úřadu pro Hospodina každý, kdo povstal proti svému synovi či bratru, aby vám dnes dal požehnání."

Přečtěte si toto znovu. Potřebuje to snad nějaký komentář? Snad jen to, že Áron, který sám udělal zlaté tele a zastupoval Mojžíše po dobu jeho nepřítomnosti, nebyl nijak potrestán a dále zůstal Božím oblíbencem. Dobré, ne? Takhle dovede náboženství udělat z lidí fanatické vrahy.

Kniha Mojžíšova čtvrtá (NUMERI)

Zde si uvedeme jen malý příklad dodržování přikázání o svěcení dne odpočinku. Numeri(15,32):

Když Izraelci prodlévali na poušti, přistihli muže, který v den odpočinku sbíral dříví. Ti, kdo jej přistihli, jak sbírá dříví, předvedli jej před Mojžíše a Árona a před celou pospolitost. ³⁴Dali ho střežit, neboť nebylo zřejmé, co se s ním má stát. (to je tak, když někdo udělá zákon, ale nestanoví sankce...K1) ³⁵Hospodin řekl Mojžíšovi: "Ten muž musí zemřít. Celá pospolitost jej ukamenuje venku za táborem." ³⁶Celá pospolitost ho vyvedla ven za tábor a ukamenovali ho, takže zemřel, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.

Já bych se ale Boha zeptal: "A co přikázání NEZABIJEŠ ???"

Kniha Mojžíšova pátá (DEUTERONOMIUM)

A ještě jeden, asi skoro již nudný, příklad Boží lásky: Dt(7,1)

Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších, než jsi ty. ²Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, ³nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna.... ⁵Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte.... No jo, Boží lid. Radost a lásku přináší... Ale proč byly tyto národy neoblíbené? A když byly neoblíbené, jakto, že byli početnější a zdatnější, než Izraelci? (nebylo to nakonec proto, že to nebyli náboženští fanatici?) Vždyť všichni pocházeli z Adama a Evy, ne, byly to všechno děti Boží... Ale co, my již Boha známe a toto nás přece nemůže překvapit.

Kniha Jozue

Z knihy Jozue je velmi zajímavá historie dobytí Jericha. Bezprostředně po skončení putování pouští a smrti Mojžíšově je Jozue, Mojžíšův nástupce, zaúkolován, aby začal dobývat zaslíbenou zemi. A jak jinak, než vražděním nejhrubšího zrna. (Kdyby tehdá byl Sračkomet pana Železného. To by byly Televizní noviny!) Přestože šesté přikázání, nedávno předané Izraelcům zní: Nezabiješ (Exodus (20,13)) a osmé Nepokradeš (Exodus (20,15)), zde přímo jejich tvůrce nutí Jozua je porušit. Zajímavá je i historie Rachaby, nevěstky z Jericha. Ta tajně přijmula posly Izraelců, jinými slovy zradila svůj lid, a proto si "zasloužila" záchranu. Ale nejzajímavější na této historii je rozmluva Rachaby s izraelskými posly. Jozue (2,9):

Řekla těm mužům: "Vím, že Hospodin dal zemi vám. Padla na nás hrůza před vámi a všichni obyvatelé země propadli před vámi zmatku. ¹⁰Slyšeli jsme, jak Hospodin před vámi vysušil vody z Rákosového moře, když jste vycházeli z Egypta, jak jste v zajordání naložili se dvěma emorejskými krály, se Síchonem a Ógem, které jste zahubili jako klaté. ¹¹Jakmile jsme to uslyšeli, ztratili jsme odvahu a pozbyli jsme ducha, poněvadž Hospodin, váš Bůh, je Bohem nahoře na nebi i dole na zemi. ¹²Zavažte se mi nyní prosím přísahou při Hospodinu, že také vy prokážete milosrdenství domu mého otce..."

Z toho je poznat dvě věci: obyvatelé Jericha měli před Hospodinem hrůzu, báli se ho a uznávali ho jediným Bohem. Druhá věc je přízemní starost Rachaby čistě o svoji rodinu, ale klidně obětovala celé město. Nakonec co může člověk čekat od nevěstky, že ? A tak se ptám - obyvatelé Jericha přece věřili v Hospodinovu moc a uznávali ho Bohem, proč byli vybiti, nemilosrdně a krutě? Jozue (6,21). Všechno, co bylo ve městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot i brav i osly. Krásná scéna, ne? Krev stříká na všechny strany, nářek umírajících, pláč dětí... Zachráněna byla jen rodina zrádné nevěstky. Tato historie trochu připomíná Jákoba v Šekelu, a zrádná nevěstka zase Jákoba coby lháře a podvodníka. Nevím, jak v této historii hledat Boží velikost, spravedlnost a lásku. A Jericho bylo nejen vyvražděno, ale i vypleněno, Izraelci měli za úkol pobrat všechno stříbro, zlato, bronz atd. na Hospodinův poklad. Hospodin praví v Jozue (6,18): Jenom se mějte na pozoru před tím, co je klaté, abyste nebyli vyhubeni jako klatí, kdybyste vzali něco klatého. Přivolali byste na izraelský tábor klatbu a uvrhli jej do zkázy. ¹⁹Všechno stříbro a zlato i bronzové a železné předměty budou zasvěceny Hospodinu, dá se to na Hospodinův poklad". A jéje. Jinými slovy: Chlapci vražděte si jak chcete, ale cenné věci mi přineste! A ne, abyste si něco nechali!. Jak přízemní od nejdokonalejší bytosti! A po těchto Jozuových hrozných činech Hospodin byl s Jozuem a pověst o něm se roznesla po celé zemi Jozue(6,27).

Vzhledem k tomu, že Jozue byl věřící, musel cítit ohromné uspokojení z vyvražďování, protože to byla přece Hospodinova vůle. To je ale hrozné, ne? A v těchto a podobných příbězích lze najít odpověď na zločiny, které páchala církev ve středověku, na křižácké výpravy, inkvizici a s ní spojené upalování lidí, zabavování majetků odsouzených ve prospěch církve, prodávání odpustků a vůbec obrovskou hrabivost a nestydatost církve v minulosti. Ale i nyní - stačí se podívat na krutosti katolíků a protestantů v Irsku, náboženské války, odsouzení Rushdieho náboženskými fanatiky... Slyšel jsem názor, že církev je instituce, která v první řadě uspokojuje potřeby kněží. Myslím, že církev to dokazuje takřka po celou dobu své existence. Ale k tomu se ještě dostanu, až budu meditovat nad Novým zákonem.

První Samuelova (1S)

Samuel byl prorok, čili něco jako dnes tiskový mluvčí. Prostřednictvím proroků promlouvá Hospodin s lidmi. Zde se dostáváme do jednoznačného protimluvu (modře zvýrazněn v textu) autora (1S)- proroka Samuela. V tomto úryvku je izraelský král Saul, ustanovený Hospodinem, kárán prorokem Samuelem mimo jiné i za to, že se pokusil dodržet Boží přikázání a nezabil amáleckého krále. Zde je typický a běžný Boží příkaz, zde pro změnu Saulovi:
(1S 15,2)Toto praví Hospodin zástupů: "Mám v patrnosti, co učinil Amálek Izraeli; položil se mu do cesty, když vystupoval z Egypta. ³ Nyní jdi a pobij Amáleka; jako klaté zničíte vše, co mu patří. Nebudeš ho šetřit, ale usmrtíš muže i ženu, pachole i kojence, býka i ovci, velblouda i osla!"
Kontrolní otázka: Které přikázání poroučí Bůh porušit? Dopadlo to ale jinak, než si vševědoucí Bůh usmyslel. Saul nepobil všechno živé - ponechal něco dobytka a ušetřil amáleckého krále Agaga. A tak se tedy Bůh naštval (kdo by ne, že) a Samuel Saulovi mimo jiné pravil: (1S 15,28) ... Dnes od Tebe Hospodin odtrhl izraelské království a dal je tvému bližnímu, lepšímu, než jsi ty. ²⁹Věčný Bůh Izraele neklame ani nebude litovat; není to přece člověk, aby litoval. (1S 15,32) Pak Samuel poručil: "Přiveďte ke mně amáleckého krále Agaga!" Agag šel k němu sebevědomě, neboť si řekl: "Zajisté je odvrácena hořkost smrti." ³³Samuel řekl: "Jako tvůj meč zbavoval ženy dětí, tak ať je tvá matka bezdětná nad jiné ženy." A Samuel rozsekal Agaga na kusy před Hospodinem v Gilgálu. Čin hodný Božího proroka, že...K1) ³⁴Potom Samuel odešel do Rámy, zatímco Saul vystoupil ke svému domu, do Gibeje Saulovy. ³⁵ A Samuel už nikdy až do dne své smrti Saula nespatřil, avšak pro Saula truchlil. Hospodin litoval, že Saula ustanovil králem nad Izraelem.

Všimněte si modře zvýrazněných úryvků, které jsou v Bibli pár řádek od sebe. Tady mi zase, kromě již běžné Boží krutosti, zarazil rozpor. Tak lituje Bůh či nikoli, a je vševědoucí, když pak lituje něčeho, co učinil? On neví, jak co dopadne? A podle Samuela "není to přece člověk, aby litoval" - se dá soudit, že Bůh nelituje, ale člověk ano. A protože nakonec Hospodin litoval, je tedy podle Samuela člověk!. Dobrý důkaz, že Bůh je člověk, ne? :-))

První královská (1Kr)

Elijáš. Prorok, jehož jméno někteří slyšeli volat Ježíše na kříži. Mocný muž a jeden z největších Hospodinových proroků. Elijáš si vzal mimo jiné za úkol přesvědčit 450 proroků boha Baala (čili konkurenčního boha), že jen Hospodin je ten pravý Bůh. Podmínky důkazu stanovil Elijáš a to takto: (1Kr 18,23): Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem; dám ho na oheň a oheň nezaložím. ²⁴Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo. Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh. Samozřejmě že prorokům boha Baala se nevedlo a ²⁷V poledne se jim Elijáš začal posmívat: Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!" Všimněte si, jak Elijáš mluví sice o jiném bohu, (s malým b), ale jak personifikovaně a s pohrdáním. Z toho by se dalo usoudit, že podobně personifikovaně, ale samozřejmě s dokonalými vlastnostmi, si představoval i Hospodina. Ale to je pouze spekulace. Bible ale personifikuje Boha na mnoha místech, proč by Elijáš měl být výjimkou? Ale pokračujme v Biblickém příběhu. Elijáš samozřejmě vyhrál a jeho zápalná oběť byla Bohem spálena a pozřena. Tím Elijáš dokázal baalovým prorokům existenci Hospodina a neexistenci Baala. A aby se z tohoto poznání mohli co nejvíce těšit, Elijáš vydal příkaz svým lidem: ⁴⁰Elijáš jim poručil: "Pochytejte Baalovy proroky! Nikdo z nich ať neunikne!" Když je pochytali, zavedl je Elijáš dolů k potoku Kíšonu a tam je pobil. Zase příklad toho, kdy se někdo přesvědčí o tom, že Hospodin je jediný Bůh, a je zabit.

Druhá královská (2Kr)

Elíša byl prorok. A zde je zase věc, kde moje názory na lásku či spravedlnost jsou jiné. Hovoří se o Elíšovi:(2Kr 2,23) Odtud vystoupil do Bét-elu. Když byl na cestě, vyšli z města malí chlapci, pošklebovali se mu a pokřikovali: "Táhni, ty s lysinou, táhni, ty s lysinou!" On se na ně obrátil, podíval se na ně a ve jménu Hospodinově jim zlořečil. Vtom vyběhly z křovin dvě medvědice a roztrhaly z nich čtyřicet dvě děti. Podle vysvětlení v Bibli to má dokázat Elíšovu moc. Já bych spíše řekl, že tato scéna by se dobře vyjímala na Nově.

První paralipomenon (1Pa)

Podle církve a věřících je Bůh milosrdný, spravedlivý, vševědoucí a všemohoucí. Otázka typu "Může Bůh provádět nějaké zlo?" je přímo rouhačská, ne-li kacířská. Přesto i v Bibli najdeme místa, kde se přímo píše, že Bůh provádí zlo. Navíc, například v následující ukázce, Bůh opět lituje toho, co provedl, a to je v přímém protikladu s Boží vlastností, kterou Samuel vyřkl v 1S(15,29) Věčný Bůh Izraele neklame ani nebude litovat; není to přece člověk, aby litoval Co se stalo: Král David, jeden z nejdůležitějších Božích oblíbenců, se provinil a udělal sčítání lidu, protože chtěl vědět, kolik jich je. Se zlou se ale potázal. Copak Bůh může strpět takovéhle vědomosti? I rozčílil se Bůh a řekl Gádovi, Davidovu vidoucímu: 1Pa(21,10): "Jdi a promluv k Davidovi: Toto praví Hospodin: Chystám na tebe trojí. Jedno z toho si vyber a já tak s tebou naložím." ¹¹Gád přišel k Davidovi a řekl mu: "Toto praví Hospodin: Zvol si: ¹²Tři roky hladu, nebo tři měsíce být ničen protivníky a stíhán mečem nepřátel, anebo po tři dny Hospodinův meč, totiž mor v zemi, a Hospodinův anděl bude šířit zkázu po celém izraelském území. Nuže tedy, co mám vyřídit tomu, který mě poslal?" ¹³David Gádovi odvětil: "Je mi velmi úzko. Nechť prosím upadnu do rukou Hospodinu, neboť jeho slitování je přenesmírné, jen ať nepadnu do rukou lidských." Chudák David. Neznal Boha a jeho přenesmírné slitování. Čtěte dále: ¨¹⁴Hospodin tedy dopustil na Izraele mor. I padlo z Izraele sedmdesát tisíc mužů. ¹⁵Bůh vyslal k Jeruzalému anděla, aby v něm šířil zkázu. Ale když šířil zkázu, Hospodin shlédl a pojala ho lítost nad tím zlem. Řekl andělu, jenž řídil zkázu: "Dost! Již přestaň!"...

Tady poznáváme, že
a) Bůh lituje zla, které provádí, čili - není vševědoucí, lituje, provádí zlo!.
b) trestá Izraelce opět principem kolektivní viny a
c) vlastní původce není potrestán.

David provedl něco, co se Bohu nelíbilo, a Bůh poslal mor na naprosto nevinné lidi a Davidovi se nic nestalo. Však tady projevil David podstatně větší mravní sílu než celý Hospodin se svojí slávou. Tady dal David Hospodinu morálně na ... zadek:

Dívejte, jak to pokračuje: ¹⁶David se rozhlédl a uviděl Hospodinova anděla, jak stojí mezi zemí a nebem. V ruce měl tasený meč, napřažený na Jeruzalém. David a starší, zahalení v žíněná roucha, padli tváří k zemi. ¹⁷David volal k Bohu: „Což jsem sčítání lidu nenařídil já sám? Já sám jsem zhřešil, já sám jsem se dopustil takového zla! Co však učinily tyto ovce? Hospodine, můj Bože, buď tedy tvá ruka proti mně a proti domu mého otce, jen ať ta pohroma nestíhá tvůj lid!“

Pokud věřící uznávají zde v plné nahotě předvedené Boží vlastnosti za spravedlnost a milosrdnost, tak mají naprosto převrácený systém hodnot od hodnot mých. Kdo si myslí, že kvůli tomu, že David nechal provést sčítání lidu, muselo padnout morem 70000 nevinných lidí, ten ať je jenom rád, že takto neuvažujeme všichni.

Nový zákon

Stěžejními knihami nového zákona jsou čtyři evangelia, něco jako životopisy Ježíše Krista. Tato evangelia podávají svědectví o životě a smrti Ježíše Krista na kříži. Ve vědeckém světě se dlouho vedly spory o tom, zda Kristus byl historickou postavou, nebo zda-li je pouze smyšlený. Vypadá to tak, že Ježíš byl historickou postavou, ale Evangelia při pečlivějším prozkoumání spíše nahrávají tomu, že se na ně nedá spolehnout. Už to, že jsou zásadní rozpory v době Ježíšova narození. Podle Evangelia sv. Lukáše se narodil v době, kdy Sýrii spravoval Quirinius a probíhalo tam první sčítání majetku, (L 2,2-7), což bylo až po roce 6 po Kristu. Podle Evangelia sv. Matouše se Kristus narodil za dnů krále Heroda (proslul zabíjením neviňátek), to je asi tak roku 6 před Kristem (Mat 2,1), protože Herodes zemřel roku 4 před Kristem. Matouš píše o vraždění neviňátek, ale Lukáš ne (jasně, protože podle Lukáše se Kristus narodil minimálně 10 let po smrti Heroda). Lukáš sice píše o Herodovi, ale to je již jiný Herodes, ten, který zavraždil Jana Křtitele. Další rozpory jsou v počtu pokolení, která byla od Abrahama ke Kristovi. Podle Matouše 42, podle Lukáše 56. Lukáš dále vypočítává pokolení až k Adamovi. z těchto rodokmenů se dá vysoudit, že první člověk byl stvořen cca 4000 let před Kristem. A podle toho by ale také byli všichni vědci, kteří hovoří o lidských dějinách hlouběji do minulosti, blbečkové, kteří jsou zcela mimo mísu. Skutečně mi nejde na rozum, proč vědecké a archeologické poznatky, které tvoří podstatně ucelenější a nesrovnatelně méně kontorverznější výklad dějin, by měly mít menší váhu, než nelogické a vzájemně si odporující texty Bible - texty, které nedodržují ani ti, kteří na nich staví svou existenci, totiž církve.

A ještě něco o Mariánském kultu. Marie je panna, nikdy nezhřešila a ani při porodu Ježíše neztratila panenství. Ale podle Evangelií byl Ježíš z několika dětí, měl bratry a sestry (Viz např. Mk 6,3) "Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?" A byl jim kamenem úrazu. Stejně tak to popisuje Matouš. Naproti tomu Lukáš už o tom píše jinak (L4,22), jako kdyby se to nehodilo. Zamlčuje Mariino jméno a již nehovoří o sourozencích. Vypadá to tak, jako by pověst o neposkvrněném početí byla do křesťanské dogmatiky doplněna až v pozdějším období a Lukáš ji již akceptoval. Vzhledem k těmto dvěma zásadním rozporům mezi Lukášovým a Markovým či Matoušovým Evangeliem (doba narození Krista a sourozenci) se na mysl dere otázka, zda-li nakonec Lukáš neměl za vzor pro Ježíše někoho jiného.

Nový zákon je zcela prodchnut zdůrazňováním nerovnosti lidí na zemi. Je doporučováno otrokům, aby poslouchali a uvědomili si, že jim tento úděl byl přisouzen, je vyzdvihována vládní moc a požadavek loajality vůči vládcům. Toto samo svědčí o tom, že biblické texty měly upevňovat moc vládců a sloužit k manipulaci s obyčejnými lidmi. Vždyť katolická církev ve svých bohatých dějinách vyznávala rozdělení lidí na zemi podle pravidla Ty vládni, ty se modli a ty pracuj. Viz například (Efezským 6,5):Otroci, poslouchejte své pozemské pány s uctivou pokorou.

Dostala se mi do ruky kniha "Víc, než tesař" od Josh McDowella, vydaná Církví adventistů. Celá tato kniha je sepsána s úmyslem dokázat, že Ježíš nebyl člověk, ale Bůh (Svědci Jehovovi zase tvrdí opak a dokazují to neméně přesvědčivými argumenty). Ale kdyby byl Ježíš vtělení Boha a nebyl by to člověk, ztrácela by Ježíšova oběť smyslu. Bůh necítí bolest. Bůh může všechno. A pokud tedy by Ježíš byl Bohem, celá jeho životní pouť a ukřižování by bylo jen dobře zahraným divadelním kouskem. Kdo tedy zemřel na kříži? Bůh? To je přece nesmysl, Bůh je přeci nesmrtelný.... Je zajímavé, jak křesťanská dogmata se sama do sebe zaplétají jako člověk, který se tak zapletl do svých lží, že už neví, jak z nich ven a už jim i věří.

Je velmi zajímavé, že Ježíš Kristus, Syn Boží, ale i Syn Člověka, tvrdil, že nepřišel zrušit platnost Starého zákona, ale naopak, přišel ho naplnit. Podle mého názoru toto souvisí s vývojem lidstva. Před dvěma tisíci lety byly již mnohé zvyklosti, předepsané ve Starém zákoně, příliš zastaralé a kruté. Bůh se musel poučit, stav byl již neudržitelný. A proto přišel mesiáš, který to věřícím vysvětlil. Ale moc nepochodil, protože Židé se k němu spíše obrátili zády a odmítli novou víru. A přesto toto náboženství, založené na novém Bohu, Bohu synovi, který je podstatně mírnější než Otec, přivedlo k víře postupně stamilióny lidí. Jenže je tu rozpor. Mezi Novým a Starým zákonem je obrovský rozdíl. Ježíš skutečně lidi miluje, pomáhá jim, nezabíjí je (no... taky to není vždy ideální, ale k tomu se ještě dostaneme), a proti Otci je to ani ne Beránek, ale spíše Jehňátko. Ale sám Ježíš a i jeho matka, Panna Maria, jsou vlastně hned porušením druhého přikázání. Toto přikázání stanoví lidem zákaz zobrazovat si Boha a mít jakékoli modly. Ještě důrazněji je toto uvedeno v Páté Mojžíšově(Dt 4). Ale nyní mají křesťané, jejichž víra vychází ze Starého zákona, konečně svoji podobu Boha - kolik je jen soch ukřižovaného Ježíše. A soch panny Marie. A lidé se k nim modlí. A porušují tím druhé přikázání. Ale nebudu tady rozebírat rozpory mezi Starým a Novým zákonem. To bych toto nikdy nedokončil. Spíše se podíváme na to, jak církev porušuje ustanovení, která vyslovil Ježíš Kristus a jeho apoštolové, jak se chová účelově a jak vlastně dává najevo, že jí celý Bůh je dobrý právě na to, aby jeho prostřednicvím profitovala.

Ale uveďme si hned jednu z nejkotroverznějších výpovědí Ježíše. Je z evangelia sv. Matouše (Mt 10,34). Kapitola je uvedena jako Člověk proti člověku pro Ježíše.

Ježíš promlouvá ke svým učedníkům: ³⁴"Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. ³⁵ Neboť jsem přišel postavit syna proti jeho otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; ³⁶ a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. ³⁷Kdo miluje otce nebo matku víc, nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc než mne, není mne hoden.

Každý rozumný člověk je schopen si domyslet, kam může vést aplikace této poučky. Katolická církev to ve své minulosti dokázala velmi dobře. Nutila na základě tohoto odstavce, aby lidé zrazovali a udávali své nejbližší. Inkvizice se měla dobře. Stačilo, aby kněz řekl synovi, že jeho otec je kacíř, tudíž nepřítel Krista, a syn se musel zachovat podle evangelia a otce zavrhnout. A taky udat. Ani se mi to nechce dál komentovat. Obrovské množství nejhroznějších zločinů, které má na svědomí katolická církev, bylo umožněno tímto odstavcem.

Ponechme ale zatím evangelia stranou a podívejme se na další část Nového zákona, na Listy apoštolů. Apoštolové, učedníci Ježíše Krista, po smrti Pána vydávali dále svědectví, hlavně o zmrtvýchvstání, získávali nové věřící a zakládali křesťanskou církev. Zajímavé je, že mezi apoštoly je počítán i Pavel, který nebyl Ježíšovým učedníkem, ale přesto o něm pojednává druhá část knihy Skutky (apoštolů), která patří také do Nového zákona. Pavel se původně jmenoval Saul a nejdříve byl horlivým pronásledovatelem křesťanů. Po zjevení vzkříšeného Krista na jeho cestě do Damašku však obrátil na čtyráku a začal sloužit, opět horlivě, novému náboženství. V Antiochii si ho vybral Duch svatý (mimochodem, učení o Trojici Boží je asi nad možnosti mého chápání a je zajímavé, že např. Jehovisté toto učení tvrdě odmítají a katolíci zase ho berou za jediné správné - přitom obě víry vycházejí z Bible) a povolal ho k misijním cestám a tak. Apoštolové, k nimž tedy budeme počítat i Pavla, po sobě zanechali mnoho poselství a mnohá z nich byla v podobě tzv. Listů zařazena do Nového zákona. Doporučení, která apoštolové svým ovečkám udělovali, by tedy měla být závazná. Podívejme se na jedno z nich.

V Pavlově Listě Římanům v kapitole 13, která je uvedena Vztah k veřejné moci apoštol Pavel mimo jiné píše: ¹Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, ²takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Při čtení Starého zákona napadne rozumného čtenáře to, že vlády, které měly Boží podporu, se často chovaly násilně, krutě, dělaly genocidu, lhaly... A teď si udělejme takovou zajímavou konstrukci. Vládli nám tu čtyřicet let komunisté. Podle apoštola Pavla je to vládní moc, pocházející od Boha. Pořád to štymuje. A teď si uvědomte, že katolický kněz Václav Malý proti této moci bojoval. On se tedy vzpíral Božímu řádu. Ten člověk zřejmě nezná Nový zákon. Podle tohoto odstavce by ti kněží, kteří spolupracovali s komunistickou vládou nebo ji alespoň tolerovali, (byli organizováni ve sdružení Pacem in Terris), měli být přece ti dobří, ti přece dodržovali ustanovení Nového zákona. Vždyť Pavel zde přímo vyzývá ke spolupráci s vládnoucí mocí:

³...Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Chudák Václav Malý. On nepochopil, že Bible odmítá disent a doporučuje kolaboraci.

Ve výše zmíněném Listě Římanům rozebírá apoštol Pavel skutečnost, proč Bůh někomu straní a jinému ne. Vysvětluje to následovně: (Ř 9) ¹¹...Aby však zůstalo v platnosti Boží vyvolení, o kterém bylo předem rozhodnuto ¹²a které nezávisí na skutcích, nýbrž na tom, kdo povolává... ¹³Neboť je psáno: "Jákoba jsem si zamiloval, ale Ezaua jsem odmítl." ¹⁴Co tedy řekneme? Je Bůh nespravedlivý? Naprosto ne! ¹⁵Mojžíšovi řekl: "Smiluji se, nad kým se smiluji, a slituji se, nad kým se slituji." ¹⁶Nezáleží tedy na tom, kdo chce, ani na tom, kdo se namáhá, ale na Bohu, který se smilovává. ¹⁷Písmo přece říká faraónovi: "Vyzdvihl jsem tě, abych na tobě ukázal svou moc a aby mé jméno bylo rozhlášeno po celé zemi." ¹⁸Smilovává se tedy, nad kým chce, a koho chce, činí zatvrzelým.

Zde je potvrzena moje teze o deseti egyptských ranách a celý tento kus svědčí o tom, že nezáleží na člověku, co dělá, ale jen na Bohu. Někdo má tu smůlu, že není vyvolený, např. Ezau, a je zavržen, a jiný, např. Jákob, může být podlý, ale je oblíben a vyzdvižen. Přiznám se už poněkolikáté, že takto pojímaná Boží spravedlnost je proti mému přesvědčení a nesouhlasím s ní. Proto se s čistým svědomím nemohu modlit k takovému Bohu. Skoro směšné mi připadá prohlášení apoštola Pavla, že Bůh není nespravedlivý, když právě popisuje, jak hluboce je Bůh nespravedlivý.

Pokud si dobře přečteme Nový zákon, upoutá nás hned obrovský rozpor mezi chováním církve a doporučeními Ježíše Krista. Církev by přece měla dodržovat doporučení Ježíše a chovat se podle nich. Jenomže ono se jich už mnoho jaksi nehodí a proto je nedodržuje. Dodržuje pouze to, co jí vyhovuje. A některá doporučení zcela neguje a chová se přesně opačně. Uveďme si zde několik příkladů:

O lásce k nepřátelům

(Mt 5,43):Slyšeli jste, že bylo řečeno: Milovati budeš bližního svého a nenávidět nepřítele svého. ⁴⁴Já však vám pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují, ⁴⁵abyste byli syny nebeského Otce.."

A copak nám předvádějí katolíci v Ulsteru, a copak nám ukazují protestanti? A copak nám předváděla církev při organizování křižáckých výprav? Co už bylo náboženských válek, jako by tato poučka ani nebyla. Jenže... v Bibli najdeme zase poučku pro boj proti nepříteli, dokonce pro boj proti svým nejbližším... Tak co je proboha správně?

Jak se modlit:

(Mt 6,5): "A když se modlíte, nebuďte jako pokrytci; ti se s oblibou modlí v synagógách a na nárožích, aby byli lidem na očích; ámen, pravím vám, už mají svou odměnu. ⁶Když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři za sebou dveře a modli se k svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí."

Tak. A teď si toto srovnejme s televizními přenosy různých bohoslužeb, kde se před kamerami modlí tisíce věřících a kněží dalším milionům lidí na odiv. To je snad úplný výsměch Ježíši Kristovi.

O posuzování druhých

(Mt 7,1):"Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří Vám."

Tohle jeden z výruků, která by měl mít vysokou a trvalou platnost a pokud by se lidé podle něj chovali, bylo by na světě mnohem lépe. Ale jsou to právě silně věřící, kteří ty druhé velmi důrazně odsuzují za cokoliv, co podle nich a jejich církve odporuje "mravnosti", "bohabojnosti" a dalším církevním "ctnostem". Právě toto doporučení porušují církve a jejich věřící snad nejvíce. Ketolická církev je dokonalým příkladem důsledného a neustálého porušování tohoto pravidla. Ve "slavných" dobách inkvizice, která soudila často nevinné k velmi tvrdým trestům, (oblíbené bývalo vyhoštění a zabavení majetku, či dokonce smrt, často upálením). Jenomže inkvizice zase zase měla (Mt 7,19): ¹⁹Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. ²⁰A tak je poznáte podle jejich ovoci. (míněni byli falešní proroci - kacíři). A co se církev naházela lidí do ohně.

O majetku:

(Mt 19,23): Ježíš řekl svým učedníkům: "Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. ²⁴Znovu vám říkám, že snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království."

A tady se církev opravdu vyznamenávala a vyznamenává. Ve středověku odsuzovala inkvizičními soudy hlavně bohaté lidi a po jejich upálení si zabavovala jejich majetek. Prodávala odpustky, vyžadovala desátky od chudých lidí a bohatla a bohatla... A pak jí to komunisté vzali. A církev chce nyní restituovat. A nikoho už nějak ani nenapadne se otázat církevních hodnostářů, jakpak to ten Ježíš myslel s tím velbloudem a uchem jehly? Jak s tím koresponduje ta spousta zlata, používaná při mších, prsteny na rukou kněží, neuvěřitelně drahé cesty papeže po světě... Vždyť Ježíš chodil pěšky. Z toho je vidět, že církev má za vzor někoho úplně jiného, než Ježíše Krista. A restituce? Zeptal se snad někdo pana Vlka či pana Luxe, kdepak ta církev ty své ohromné majetky nabyla? Že se pánové kněží nestydí.

Cti otce svého a matku svou...

Přikázání, které by měl každý dodržovat i bez Bible. Však např. apoštol Pavel ve svém Listě Efezským praví: Ef(6,1): "Děti, poslouchejte své rodiče, protože je to spravedlivé před Bohem. ²"Cti otce svého a matku svou" je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: ³"aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi." ⁴Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána.

Je tady však jedno ale: Sám Ježíš říká svým učedníkům: (L 12,49) Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! ⁵⁰Křtem mám být pokřtěn, a jak je mi úzko dokud se nedokoná! ⁵¹Myslíte, že jsem přišel dát zemi pokoj? Ne, pravím vám, ale rozdělení! ⁵²Neboť od této chvíle bude rozděleno v jednom domě pět lidí: tři proti dvěma a dva proti třem; ⁵³budou rozděleni otec proti synu a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni.

Jak to, že Ježíš ruší toto přikázání o ctění rodičů? A ještě jednou Ježíš varuje před láskou k rodičům, a to když charakterizuje vlastnosti svého učedníka: L(14,26): "Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Podle toho tedy ti nejlepší, apoštolové, se zřekli rodičů a rodin. A Jákob byl podvodník a lhář. A Jozue vrah. A David a Samuel a Elijáš také. Takže: zřeknu-li se rodičů, budu lhát, podvádět, vraždit, jsem v Božích očích dobrý. Stačí věřit. A proč ne, když mi Bible všechny tyto zločiny dovoluje?

V podobenství o hřivnách (L 19) pronáší Ježíš slova, hodná Starého Zákona: L(19,26) "Pravím vám: "Každému, kdo má, bude dáno; kdo nemá, bude mu odňato i to, co má. ²⁷Ale mé nepřátele, kteří nechtěli, abych byl jejich králem, přiveďte sem a přede mnou je pobijte." A už zase má církev dobrý návod k tomu, jak zacházet s kacíři. Do toho!

Bible má mnoho výkladů. Jinými slovy - z Bible lze odvodit cokoliv. Však také proto vzniklo pořekadlo Cesty Boží jsou nevyzpytatelné. Každá norma chování, ať je ctnostné, nebo špatné, podlé i nízké, každá tato norma je z Bible odvoditelná. To znamená, že chování kohokoli z nás je v souladu s Biblí, pokud si dáme tu práci a najdeme si na to tam. Zabíjení, vraždy, lhaní, podvody, pravda, láska k rodičům, nenávist k rodičům.... vše tam je a vše je správné. Jen jedna věc je jistá. Láska k Bohu, víra v něj a dostatečná servilita k němu se vyžaduje. Je možno z Boha dělat sklerotika - viz různé televizní modlitby typu .. a nezapomeň na naše nemocné...., je možné z něj dělat ješitu, žárlivce, ale není dovoleno v něj nevěřit. To je jediná zásada, kterou musím dávat na odiv. A pak si už můžu dělat, co chci. Bible mě v tom podpoří.

Chcete-li mi něco napsat, tak na adresu k1@kreteni.cz