Modus operandi katolické církve

Málokdo si uvědomuje, na čem stojí skutečnost, že ŘKC je tu s námi již skoro dva tisíce let. A právě tento argument uvádí většina věřících při obhajobě, proč jsou součástí této církve. Na druhou stranu, pokud tedy začnu argumentovat zločiny, které tato organizace prováděla ve středověku, najednou jakoby toto období k dějinám církve nepatřilo. Prý to je již dávno ...

Já tvrdím, že pokud se zastánce církve ohání dobou její existence, pak musí plně zahrnovat do této doby veškerý čas, kdy církev existovala a tím také co kdy dělala.

To, že katolická církev vydržela existovat tolik let není žádný zázrak, ale je to výsledek evoluce různých náboženství a sekt, kterých bylo v dějinách lidstva možná i několik tisíc. Přežila jen ta náboženství, která byla nejvíce životaschopná, čili ta, jejichž pravidla byla pro existenci sebe sama nejlepší. Tato pravidla se vyvíjela v čase a přizpůsobovala se vnějším i vnitřním vlivům. No a pokud se nepřizpůsobila dobře (vzhledem k přežití), náboženství zaniklo. S tímto evolučním tlakem se vyrovnal jen zlomek všech náboženství, a tak většina jich buď zcela zanikla, nebo jen živoří na okraji zájmu. Pouze několik náboženských směrů má taková pravidla (doktrínu), která v evolučním procesu obstála velmi dobře a tato náboženství jsou v současné době velice mocná. Jedním z těchto několika náboženských organizací je Římskokatolická církev (ŘKC). Ta přežila takto dobře ne proto, že má pravdu - ta s tím nemá nic společného - ale proto, že její doktrína, její pravidla, její Modus Operandi ustál velmi dobře evoluční tlaky a katolicismus přežil jako jedna z nejschopnějších náboženských ideologií.

A my se podíváme, jaké jsou to principy, pravidla a nařízení, která umožnila ŘKC udržet se v tak velké konkurenci ideologií, kterým musela po dva tisíce let čelit. Uvidíme, že to není nic, čeho by si čestný člověk mohl vážit. A hned se podíváme na to, co je pro existenci ŘKC nejdůležitější. a to je

STRACH

Ano, strach je pro existenci církve nejdůležitější. Lidé se musí něčeho bát. A ne jen trochu, ale moc. Strašně moc. Musí mít celoživotní hrůzu. A církev se staví do role toho, kdo jim pomůže a předmětu obav je sice nezbaví úplně, ale bude jim dávat naději, kterou jim nikdo jiný nedá. To funguje velmi dobře. Lidé jsou obdařeni pudem sebezáchovy, spousta lidí je zbabělých, bojí se bolesti. Církev toho umí perfektně využít, jen musí do srdcí svých obětí (čili věřících) ten strach zasít a pořád ho pěstovat. A my víme, co to je. Je to STRACH Z BOHA, přesněji řečeno strach z toho, že budou tím "dobrým" Bohem po smrti uvrženi do nesmírně krutého Pekla, kde budou mučeni neuvěřitelnými muky po nekonečný čas.

Jistě známe slovo "bohabojný". Církev často zdůrazňuje, že Boha je nutné se bát a slovo bohabojný je synonymem k dobrý. Jenže to ještě není ta pravá podstata strachu, který je nutno zasít do srdcí svých oveček a pěstovat ho tam. Pravou podstatu tohoto principu církev ukazuje například v popisu pekla, které jejich Bůh připravuje pro ty, kteří by snad neposlouchali Boha (tj. církev). Obrázek, co čeká ty, kteří neprojevují dostatečnou podřízenost církvi, je v záhlaví našich stránek. Toto církev prezentovala po mnoho staletí svým ovečkám, plnila jim srdce těmito hrůzami a současně slibovala, že se u Boha za ně přimluví, když prokážou, že jsou toho hodni (čili budou se chovat podle církevních pravidel).

Vynikající myšlenkou, jak tento strach udržet, je vyhrožovat těmito strašnými hrůzami, že přijdou až po smrti. Genialita tohoto principu je jasné - nedá se dokázat, že se to opravdu děje a tím pádem se ani nedá prokázat, že se to neděje.

O morálním profilu některých silně věřících, čili postižených tímto strachem, vypovídá například to, že jsou přesvědčeni, že ti, kteří nepodlehli výhrůžkám církve a nepoddali se jí, budou po smrti mučeni před zraky za života "správně" věřících, kteří teď po smrti se za odměnu na to mohou dívat (doufám aspoň, že nemusejí, že je k tomu nebude jejich Bůh nutit).

Ilustrace Pavel Rak

HŘÍCH

Toto slovo si hodnostáři katolické církve "tesají do zlata". Díky tomuto termínu můžou kvalifikovat i kvantifikovat míru provinění na nich závislé osoby a realizovat prostřednictvím tohoto termínu ten požadovaný strach, sídlící v jejich ovečce. Hřích je jakékoli provinění proti velmi pečlivému kodexu chování, který katolická církev vytvořila jako "Boží požadavky na chování a myšlení" věřících osob. A vlastně všech osob. Požadavky jsou tak tvrdé a tresty za jejich porušení tak hrozné, že strach je skutečně všudypřítomný. Pokud na církvi závislá osoba uskutečnila jakýkoli hřích (a to i myšlenkou), je nutno dosáhnout odpuštění tohoto hříchu Bohem. To si ovšem nemůže ovečka zařídit sama, na to má patent pouze církev. Ovečka musí přijít, vyzpovídat se, čili vyznat své hříchy svému knězi, a ten ovečce určí pokání. To může například oddrmolení určitého počtu modliteb nebo třeba i přispění do sbírky na opravu kostela a podobně. Po splnění pokání a na přímluvu dotyčného kněze jsou ovečce hříchy odpuštěny a už jí nehrozí neuvěřitelné nekonečné trápení v pekle před obecenstvem těch bezhříšných. Správa hříchů na církvi závislých osob je dalším pilířem vlivu církve na své ovečky.

POVINNÁ ÚČAST NA MŠÍCH

Jedna z mála kladných věcí, které katolická církev ve středověku dosáhla, byl jeden den volna v týdnu. Tam, kde se to dodržovalo, mohli si upracovaní poddaní alespoň jeden den v týdnu opravdu odpočinout. Zásluhy však na tom církvi kalí skutečnost, že církev to v žádném případě nedělala proto, aby těm chudým zlepšila jejich život. Ne, církev si musela zajistit, aby její ovečky měla co nejvíce pod svým vlivem. V neděli se sice nepracovalo, ale lidé museli absolvovat povinně církevní masáž mozku. Později církve začaly zakládat i tzv. nedělní školy, kde se děti učily církevní dogmatiku. Pro dospělé je povinnost zúčastňovat se pravidelného nedělního vymývání mozku církevními představiteli zakotvena opět v Katechismu, §2192. V §2181 je věřícím dokonce vyhrožováno:

Nedělní eucharistická oběť je základem a stvrzením celého křesťanova jednání. Proto jsou věřící povinni účastnit se eucharistie v zasvěcené dny, ledaže jsou z vážných důvodů omluvení (např. nemoc, péče o kojence), anebo jsou od ní svým farářem zproštěni (dispenzováni). Ti, kteří o tuto povinnost vědomě nedbají, dopouštějí se těžkého hříchu.

Tady je to tedy řečeno na férovku: My tě ze svých spárů hned tak nepustíme, povinně budeš v neděli chodit do kostela, abys byl pořád pod naším vlivem... Církev si třetí přikázání, které hovoří o odpočinku každý sedmý den, doplnila o povinnost na jejích obřadech. Jako důkaz nás podpoří i modlitební knížka z roku 1887:

ZAJIŠŤOVÁNÍ NOVÝCH ČLENŮ

Aby měla církev co největší vliv, musí dbát o přísun nových členů, přísun lidí, kterým je nutno naočkovat výše zmíněný strach a učinit si z nich na sobě závislé bytosti. Pokud by si toto neošéfovala, už by tu asi nebyla. Lidi je nutno přinutit k tomu, aby se stali na církvi závislými. Tady se církev uchyluje k jedné z největších sprostot. Vymývá mozky malým dětem, protože ty jsou proti tomu naprosto bezbranné. Věřícím je dána povinnost vychovávat své děti ve víže už od nejútlejšího věku. Církvi vůbec nevadí, že tím porušuje zákon a to konkrétně Listinu základních práv a svobod, hlava 2, oddíl 1, článek 15, odstavec (1):

(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

Dětem katolických rodičů je však tato svoboda vyznání upřena. Dítě, kterému je celé dětství už od nejútlejšího věku upíráno svobodné myšlení a je mu mozek infikován katolickou doktrínou, už je katolík a nemělo prakticky šanci jím nebýt. Takže se ptejme:

Brání katolická církev dětem katolických manželů v jejich právu být bez náboženského vyznání? A odpověď je jednoznačná:
Ano, brání, a tím porušuje Listinu základních práv a svobod a tím i naši ústavu!

Další pravidlo, které přímo souvisí s touto indoktrinací bezmocných dětí, je pravidlo o sňatku mezi katolíkem a nekatolíkem. Nejvýstižněji to vyjadřuje sám Katechismus, §1635:

Podle práva, které platí v latinské církvi, je k uzavření smíšeného manželství zapotřebí výslovného dovolení církevní autority. V případě rozdílnosti kultu se k platnosti manželství vyžaduje výslovná dispens od překážky. Toto dovolení nebo tato dispens předpokládají, že obě strany znají a nevylučují cíle a podstatné vlastnosti manželství. Katolický partner potvrdí, že je si vědom svých závazků, a nekatolická strana, že je si vědoma závazků svého partnera, totiž zachovat si svou víru a zajistit křest a výchovu dětí v katolické církvi.

Katolíci se bez uzardění nadřazují nade všechny ostatní, a ti se jim musejí podřídit. Církev si i tady zajišťuje sklizeň dětí ze smíšených manželství do svých sýpek. Opět i zde církev zcela otevřeně brání dětem ve svobodné volbě náboženství.

REGULACE SEXU

Regulací sexu sleduje církev dva hlavní cíle. Jednak zneužití velmi silného a přirozeného sexuálního pudu ve svůj prospěch, druhak opět zajišťování si nových členů církve v podobě více narozených dětí. Sex a vše, co s ním souvisí, prohlásila katolická církev za nečistý a hříšný. Skrze sex jsme poznamenáváni dědičným hříchem, ženy muže pošpiňují Zj 14,4 a podobně. Podívejme se nyní na to, jak se staví církev k sexualitě, protože tam je nejvíce v rozporu s přirozeností a moderním životem.

1. sexuální styk je možné provádět pouze mezi sezdanými.
2. každý sexuální akt musí být otevřen početí, antikoncepce je hříšná
3. nejčistší je ten, kdo sexualitu nevyužívá a je panic nebo panna
4. kněží katolické církve všech stupňů jsou povinni žit bez sexu (v tzv. celibátu)
5. masturbace je hříšná
6. homosexualita není normální a homosexuálové nesmí uzavírat partnerství
7. z bodu 6 plyne, že homosexuálové nesmějí mít sex, protože ten smí být pouze v manželství a to jim církev zakazuje

Pokud tedy lidé provozují jakýkoli sex mimo bod 1, podmíněný bodem 2, dopouští se hříchu se všemi následky, které z toho plynou (peklo a tak). Protože však sexuální pud je projevem normálnosti a jeho neuspokojování přináší lidem těžké problémy, skoro nikdo to neumí vše dodržet a páchá tím hříchy, s čímž církev počítá a zneužívá toho. No a církev pak po zpovědi, kdy leckterý prelát slintá, určí své ovečce pokání a zařídí jí odpuštění toho, co je normálně zcela přirozené. Tím získává další moc nad svými ovečkami.

No a součinností všech bodů a hlavně bodu 2 si zajišťuje církev v katolických rodinách nadprůměrný přírůstek svých členů (ve spojení s povinností katolíků vychovávat své děti v katolické víře).

Hlavním důvodem bodu 4 není to, že by se preláti měli vzdát sexu. Sice se to tam tak píše, ale skutečným důvodem je to, že nesmí mít rodinu a děti, což by je vytrhávalo z povinností k církvi. Církev hrubě zasahuje do jejich života tak, že jim zakazuje mít rodinu a děti, a to proto, aby se nerozptylovali a věnovali veškerý svůj čas propagaci a růstu církve, zvětšování jejího vlivu a moci. Sex, ten církvi tolik nevadí. Kněz, který pravidelně sexuje, dokonce třeba i s dětmi, není pro církev takovou hrozbou, jako kněz, který se ožení. Toho okamžitě exkomunikují, kdežto pedofila tak maximálně někam přeloží. Vidíte tu zvrácenost? Člověka, který se chová normálně a poctivě okamžitě vyhodí, kdežto pedofila ne.

Nejhorší ale je, že těmito pravidly, hlavně zákazem plánovaného rodičovství, církev účinně pracuje na přelidnění naší planety. Před 100 a více lety byla dětská úmrtnost až padesátiprocentní a obyvatel bylo podstatně méně, a proto by zákaz antikoncepce byl docela pochopitelný, ale dnes už je škodlivý. Církev čistě ze sobeckých pohnutek, aby měla co nejvíce oveček, vede lidstvo k přelidnění planety. Bible hlásá, že v posledních dnech bude na Zemi hrozně a je vidět, že církev se o to spolu hlavně s muslimy velmi zásadně zasazuje. Má ale přece jen trochu smůlu. Ve většině vyspělých zemí už si z jejích zákazů antikocepce nikdo nic nedělá a tyto státy díky tomu stabilizovaly svoje obyvatelstvo, dokonce v nich často obyvatel pozvolna ubývá. Jinak je to ovšem v zemích, kde má církev, ať už katolická, nebo muslimská, velkou moc. Tyto národy se přemnožují, většinou v chudobě, chybí jim zdroje, a to je bude postupně vést k expanzním válkám o prostor, vodu, potravu. A to jsou ty hrůzy posledních dní, ke kterým církve ze všech sil pomáhají.

Škoda, že to se sexem nefunguje církvi tak, jak to hlásá. Představte si, že by všichni katolíci chtěli být co "nejčistší" a zůstali by tedy všichni pannami a panici, protože by nebylo těžké ubránit se sexuálnímu pudu. Takže by katolíci během několika desítek let zcela vymřeli, protože by neměli děti, z nichž se rekvíruje drtivá většina nových oveček. No a byl by od tohoto tmářství pokoj. Jenže církev moc dobře ví, že to tak nefunguje, naopak ona může pouštět hrůzu na "hříšníky" a "přimlouvat se za ně nahoře", a tím si je zavazuje. Ubohé, sprosté, nemravné, ale funguje jí to dobře.

MISIJNÍ POVINNOST

Další možnost, jak získávat nové členy, je misijní působení. Jenže to nemá zdaleka takový úspěch jako indoktrinace malých bezbranných dětí. Katechismus katolické církve, §849, přikazuje všem věřícím, aby získávali pod vliv církve neustále další a další ovečky. Úspěšnost není asi moc velká, protože rozumní lidé už mají šanci se ubránit, ale zkusit se musí všechno. Papežové už ve svých encyklikách zdůrazňují možnosti elektronických médií, jako je televize nebo Internet a přikazují svým hodnostářům co nejvíce využívat těchto médií k působení na co největší okruh lidí, a hlavně na děti, kde je úspěšnost velmi vysoká, zvláště u dětí toho nejútlejšího věku, jak doporučuje katechizmus. Jednou z nejhorších zpráv v květnu 2013 bylo to, že si generální ředitel ČT objednal u církve mši k 60. výročí vzniku televize a kardinál Duka ochotně vyhověl a posvětil zvláště nový dětský kanál ČT:D. To už jde normálnímu člověku mráz po zádech. Samozřejmě že pro katolické hodnostáře by byl jejich vliv na dětský televizní kanál požehnáním.

Porušování trestního zákona katolickou církví

Činnost katolické církve stojí mimo jiné na porušování několika paragrafů trestního zákona. Pokud by měla církev trestní zákon dodržovat, nemohla by existovat tak jak existuje. Podívejme se tedy konkrétně, které paragrafy TZ církev porušuje.

Tak nejprve je to PODVOD, §209:
(1) Kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty....

Všechny své věřící uvedla katolická církev v omyl mnoha nepravdivými tvrzeními o Bohu, o Hříchu, o Pekle a hlavně o trestech, které čekají hříšníky a tzv. svévolníky, to jest ty, kteří nedbají všech nařízení církve a chovají se svobodně. Tvrzení církve o zmrtvýchvstání Krista, o Posledním soudu, o Pekle a Nebi a podobně se absolutně nedají dokázat, ba i sama církev nemá na spoustu věcí shodný názor s jinými křesťanskými církvemi a pro ŘKC jsou nositelé některých odlišných názorů kacíři, lidé extra hříšní, kteří budou mít extra muka po smrti. Tento obrovský podvod slouží církvi už skoro dvě tisíciletí jako základ existence, díky kterému má po celou tuto dobu zajištěny zdroje příjmů. Jak církev příjmy ve svých dějinách realizovala, je všeobecně známo, včetně hluboce morálně pokleslých forem, jako bylo svatokupectví nebo hyenismus - dědění po církví popravených ubožácích.

Další vyznačný trestný čin je VYDÍRÁNÍ, §175:
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem.

Tady je opět zcela jasné porušení. Církev vyhrožuje hříchem, pokud někdo koná něco, co je v rozporu s církevními potřebami. A kdo neposlouchá církev, propadá hříchu a tím pádem je mu vyhrožováno posmrtným peklem, a co je v Pekle, to už víme. Naprosto typické vydírání, a to ještě na základě podvodu.

pod konstrukcí

Chcete-li mi něco napsat, tak na adresu k1@kreteni.cz