Svatá inkvizice

a její bohulibá činnost

Tyto stránky by nikdy nebyly úplné, pokud by se nedotkly významného fenoménu v dějinách katolické církve, a to velmi známému fenoménu s výstižným pojmenováním Svatá inkvizice, jejíž činnost měla být vlastně obdobou soudní moci a byla zřízena jako církevní soud. Asi nemá cenu zde vysvětlovat, co toto slovní spojení představuje. Na druhou stranu ale pokládám za nutné zastavit se u toho, jak je možné, že se hrůzné činnosti této smutně proslulé instituce v lůně katolické církve po mnoho staletí tak dařilo.

Vysvětlení je velmi jednoduché, pokud si už konečně uvědomíme, že ŘKC není organizací dobra, jejíž hlavou je Kristus, (jak sama o sobě ŘKC tvrdí), ale že je to organizace, existující na základě podvodu a vydírání a která prosperuje hlavně díky strachu.

Podvod je jasný - jsou to tvrzení o pekle, posmrtném životě, hříchách (hříších?) a jejich odpouštění a mnoho a mnoho dalších věcí. Vydírání je také jasné, jsou to výhrůžky věřícím, jak budou tvrdě potrestáni, pokud nebudou činit přesně to, jak jim církev diktuje. Jsou to vesměs výhrůžky peklem a očistcem, tím, co nejde nijak objektivně dokázat. A toho dovede církev do mrtě využít ve svůj prospěch.

Principy činnosti ŘKC jsou velmi podobné činnosti mafiánské organizace, která má jako hlavní zdroj své obživy výběr tzv. "výpalného". Taková mafiánská oragnizace ohrožuje často až životy například drobných podnikatelů ve své oblasti a pod pohrůžkou velmi tvrdých sankcí vyžadují od nich příspěvek na tzv. "ochranu". Hlavní rozdíl v principech těchto organizací (této mafie a katolické církve) je ten, že církev používá hrozeb, které se nedají dokázat a stanou se prý vydíraným osobám až po smrti, kdežto mafie hrozí daleko konkrétnějším způsobem a sama pak bezprostředně ty tresty realizuje (například zničení obchodu, zmrzačení vydíraného a pod.) V čem se ale neliší, je to, že na ochranu vydíraného nemusí ani hnout prstem, protože mafie sama to ohrožení dělá a církev využívá k výhrůžkám hlavně nedokazatelných smyšlenek.

Takže když si uvědomíme, že církvi nevelí Kristus a že její samotná existence je podmíněna porušováním zákonů, pak se ani nelze divit, že na takové živné půdě mohou kvést i instituce typu Svaté inkvizice. V mnoha pojednáních o inkvizici, o čarodějnických procesech a procesech s kacíři dochází k bagatelizaci podílu viny církve na těchto často masových zločinech. Tato snaha však pokulhává velmi významně kvůlivá skutečnosti, že v dobách, kdy nejvíce bujely inkviziční procesy, měla církev veliký podíl světské moci a přesto nejenže nezabránila torturám (viz obrázek vlevo) a nejvyšším trestům, (často upálení zaživa), ale sama je prostřednicvím inkvizičních tribunálů iniciovala či podporovala. Ono šlo totiž nejen o podporu moci církve dalším zvyšovaním strachu, ale například i o majetek, protože dost často byli inkvizičními tribunály odsouzeni i bohatí příslušníci šlechty či bohatí židé. A jejich majetky pak připadly církvi, vládnoucím feudálům, anebo se o ně tito zmínění v plné shodě šábnuli.

Inkvizičnímu řádění církve odzvonilo až osvícenství, čili reálný úpadek moci církve, případně silní a moudří panovníci (např. v českých zemích to byla Marie Terezie, která zrušila šílenství honů na čarodějnice, španělskou inkvizici načal Napoleon Bonaparte. Velmi pěkný Formanův film o španělské inkvizici se jmenuje Goyovy přízraky

Inkvizici dostali na starost mniši řádu dominikánů (nakonec i překlad jejich pojmenování je, přestože pochází od jejich zakladatele sv. Dominika, výstižný (Domini Canes = Psi Boží)). Dominikánští mniši byli i autory slavné rukověti pro jednu z nejdůležitějších činností inkvizice - čarodějnickými procesy, s názvem Kladivo na čarodějnice (latinsky Maleus Maleficarum), hned po Bibli druhé nejvydávanější knihy raného novověku. Církev se v současné době snaží význam této knihy bagatelizovat, nakonec jako se snaží bagatelizovat celou činnost Svaté inkvizice. Dokonce i články na Wikipedii píší zřejmě oddaní stoupenci církve a pokud to takhle půjde dál, nakonec se z Inkvizice stané dobročinná organizace, zachraňující lidi před smrtí upálením... Nakonec my víme, jak se církev staví k pravdě, takže nás to nemůže rozházet. Není totiž daleko od pravdy vtip:

Jak se pozná, že knéz lže? ... Vždy, když otevře ústa!

Střízlivé odhady hovoří o zhruba 100 tisících obětech honu na čarodějnice, z nichž nezanedbatelná část jde na vrub činnosti církevní Svaté inkvizice. Tato smutně proslulá instituce však neměla jen jediný druh činnosti, to jest čarodějnické procesy. Trestala také heretiky (čili kacíře) a vůbec střežila "čistotu víry" v zájmu upevňovámí moci a finanční situace rodné matky církve. A i v tomto oboru dosahovala "obdivuhodných" výsledků. Veliké hustoty mrtvých bylo dosaženo při slavné Křížové výpravě proti Albigenským, čili Katarům, v době, kdy a kvůli čemu vlastně inkvizice vznikla. Při vyvražďování Katarů dosáhla inkvizice bezprostředně po svém vzniku opravdu velké produktivity její práce a dokonale se osvědčila. S trochou nadsázky lze říci, že díky inkvizici se stala lidská těla standardním palivem své doby.

V dobách, kdy soudní moci vládla Svatá inkvizice, byly podmínky obžalovaných až neuvěřitelně kruté. Lidé byli často vězněni nazí ve studených kobkách, těla zraněná mučením. Mladé dívky byly často zneužívány hodnostáři katolické církve. Jedním z doporučovaných postupů při zjišťování "viny" bylo dokázání spojení obžalovaného s ďáblem. Jako jeden z důkazů byla existence jakéhosi ďáblova znamení (signum diabolicum) na těle obžalovaného. Je jasné, že úředníci s oblibou dokazovali toto znaménko na tělech mladých dívek, které byly svlečeny donaha a pečlivě prohlíženy (přiznávám, že práce tehdejšího soudního úředníka mohla být chvílemi i velmi zajímavá).

Dalším doporučovaným inkvizičním postupem byla tortura, čili mučení. Jedním z nejoblíbenějších způsobů mučení bylo věšet odsuzovaného za ruce, svázané za zády. Důsledkem tohoto mučení bylo často vykloubení ramenních kloubů.

Je až neuvěřitelné, jak organizace, kterou podle jejích vlastních vyjádření vede nejlepší, nejláskyplnější bytost ve vesmíru Ježíš Kristus, jak tato organizace zacházela se svými bližními. A Ježíš tomu nezabránil. Buď tedy s tímto jednámím souhlasil, a pak já jím velice pohrdám, nebo zbaběle mlčel a neopovážil se protestovat, protože se bál, že by také skončil v rukou inkvizice, a pak jím také pohrdám. Anebo s tím nemá nic společného, čili nevelí katolické církvi, a pak je jasné, proč tato organizace, existující jen díky podvodům a touze po moci, se mohla chovat takhle, dokonce je to i logické.

Nedávejme tedy vinu za mnohasetleté inkviziční řádění katolické církve Ježíší Kristu, ale jen a jen skutečnému viníkovi, reprezentovanému v současné době Římskokatolickou církví. Církví, která se chlubí délkou svých dějin (skoro 2000 let), a která by tedy měla za celý tento časový úsek za svou činnost odpovídat.

A ještě důležitá věc: Porovnáme-li si činnost inkvizičních církevních soudních procesů s komunistickými procesy (třeba našimi z 50. let), zjistíme obrovské paralely. Jako by se ti komunisti od církve téměř všechno pečlivě naučili a činnost Svaté inkvizice měla v StB přímého a velmi učenlivého pokračovatele.

V současné době už Svatá inkvizice ve své nejúdernější podobě bohudík neexistuje. Její úloha byla s ubývající mocí katolické církve a se zvyšováním vzdělanosti všeho obyvatelstva čím dále problematičtější. A tak byl tento úřad ne zrušen, jak by se dalo čekat u sebereflektující organizace, ale byl dvakrát přejmenován a nyní se jmenuje Kongregace pro nauku víry.

pod konstrukcí

Chcete-li mi něco napsat, tak na adresu k1@kreteni.cz